Díky jejich spolupráci si Harry uvědomil, že se na ředitele nemůže
zlobit kvůli všemu, co mu zatajoval. Pochopil, jak Brumbál uvažoval – přese
všechno chtěl to nejvhodnější nejen pro Harryho, ale pro celý kouzelnický svět.
Mladík teď měl možnost pochopit ředitelovy pohnutky, protože celý pátek klamal
svoje přátele stejně tak, jako Brumbál klamával jeho. Oba to dělali, aby šlo
všechno hladce.
Fakt, že budou celé prázdniny na Grimmauldově náměstí, se měli Hermiona
s Ronem dozvědět až na poslední chvíli – chtěl je překvapit, přesně jak slíbil.
Ale bylo to těžké, protože Hermiona chtěla opravdu zjistit, co za tajemství
Harry má a jaké překvapení to chystá. Přisuzoval to její touze vědět všechno,
ale pravdou bylo, že to bylo trochu únavné.
„Hermi,“ přitáhl ji k sobě (v těchto věcech se poměrně rychle
naučil chodit) a koukal na ni. Když se jí díval do očí, pokoušel se zmírnit
hloubku svého pohledu – rozhodně nechtěl Hermionu nechat vybuchnout nebo něco
podobného. „Prosím, přestaň po tom pátrat. Jinak to nebude překvapení.“
„Jasně!“ ozval se Ron a sedl si naproti. „Vsadím se, že ti Harry chystá
nějakej bezva dárek, nebo výlet, no ne? Proč by jinak strávil tolik času
s Brumbálem? Určitě ses domlouval, jestli můžeš mít chvilku volnou, že
jo?“ zamrkal na svého kamaráda.
„Vážně?“ zajímala se Hermiona nadšeně a začala si hrát s jeho
vázankou.
Harry se tajemně zazubil a střelil po Ronovi varovným pohledem: „Hele,
moc nehádej! Je to překvápko i pro tebe!“
„Opravdu?“ Ron poposedl a zatvářil se zmateně. „No, tak promiň, Herm,
ale asi tě nevezme na nějakej romantickej výlet, když vám tam budu křenit!“
zachechtal se.
Harry zavrtěl hlavou a změnil téma hovoru, i když se jeho přátelé
nejdříve nechtěli vzdát a pokoušeli se z něj i nadále páčit informace.
Severus mu večer oznámil, že zítřejšího odpoledne jej doprovodí ke
svatému Mungovi, kde je Harry již objednán, a poté s ním rovnou zůstane
v domě. Neopomněl přitom zdůraznit, jak moc se mu příčí jeho vánoční
nápad. Byl neuvěřitelně protivný a kysele oznámil, že pokud tedy opravdu touží
po jeho přítomnosti, ať se vypořádá s následky tohoto přání. Neznělo to
moc povzbudivě, zavánělo to dokonce výhružkou, ale Harry si z toho nic
nedělal – hlavní bude, když Snape dorazí – a co se hrozeb týká, zase tak
nesnesitelný být nemohl. Severusovi přece záleželo na tom, aby měl Harry
pohodové Vánoce, takže se asi bude krotit, třebaže teď vyhrožuje.
Harry se na druhý den těšil, že málem nemohl dospat.
V sobotu brzy ráno jela většina studentů domů, mezi nimi byli i
Harry, Hermiona, Ron a Ginny – oni tři předpokládali, že jedou do Doupěte, a
Harry je při tom nechal. Dokonce jejich domněnku podporoval různými poznámkami
na adresu skvělých Vánoc u paní Weasleyové.
Zdrželi se ve vlaku poměrně dlouho (všichni ostatní už se vyhrnuli
pryč), protože na sebe nechtěli nějak upozorňovat a s Weasleyovými (a jak
věděl pouze Harry, ještě se Severusem) se měli setkat až v půl třetí.
Místo Artura a Molly se Snapem ovšem čekal Brumbál, z čehož byl Harry
trochu zmatený a zbytek naprosto šokován.
Oba profesoři se nacházeli v normální části nástupiště, tedy před
přepážkou, a byli oblečení do mudlovského.
Harry by se za jiných okolností velice bavil výrazem v Ronově obličeji,
ale sám byl příliš překvapený, když je viděl.
Brumbál se oblékl výstředně, jako vždy. Nebylo to nic pobuřujícího, ale
jeho oblek, kabát a klobouk syté fialové barvy trochu razil do očí. Trochu
více, a připočteme-li k tomu i profesorovy dlouhé vlasy a gumičkou
v polovině stažené vousy, strhával na sebe poměrně velkou pozornost. Ovšem
přes to všechno se Brumbál v mudlovském dal snést.
Severus nikoliv. Nepůsobil výstředně jako ředitel, vlastně vypadal pro
normální lidi, kteří jej neznali, jako dočista obyčejný člověk (pravda, trochu
nerudně naložený)… ale pro jeho studenty byl pohled na něj neskutečný. Snape na
sobě měl tradičně černé oblečení, které ovšem už nemohlo být více vzdálenější
profesorskému hábitu. Byla to krátká bunda, rolák a džíny – oděv každého druhého
mudly kolem.
Harry se pokoušel ovládnout svůj výraz – v životě si Severuse
nedokázal představit v čemkoliv jiném než ve vlajícím plášti.
„Máte dojem, že je zde něco k smíchu, pane Pottere?“ zeptal se ho
ledově a Harry zavrtěl hlavou. „Dobrá,“ dodal profesor a rázně se otočil na
patě. „Za mnou.“
„Co se děje, pane řediteli?“ osmělila se Hermiona a těkala pohledem mezi
Harrym, Brumbálem a vzdalujícím se Snapem. „Myslela jsem si, že tu budou čekat
pan a paní Weasleyovi…“
„Je mi to velice líto, slečno Grangerová, ale vlivem nepředvídatelných
okolností jsme byli všichni nuceni změnit svoje plány. Musím vás požádat,
abyste šli vy tři se mnou, zatímco Harry bude muset jít s profesorem
Snapem,“ smířlivě se na ně usmál Brumbál. Ten člověk si užíval, když mohl
ostatní mást. „Dáte si bonbón?“ a zmenšil jim všem kufry, takže si je mohli dát
do kapes.
„Kde jsou naši?“ zeptal se rychle Ron a Ginny na ředitele upřela
vyděšený pohled:
„Nestalo se jim nic?“
„Vše se dozvíte na místě,“ uklidňoval je ředitel, zatímco Harry si
dovolil Hermionu letmo políbit na tvář. Před Brumbálem – a už vůbec ne před
Severusem, který jej netrpělivě pozoroval z povzdálí – si nedovolil udělat něco
osobnějšího, zamával jim a vyrazil za profesorem.
Vyšli ven a Snape si zapnul bundu. Harry ho stále nevěřícně pozoroval.
„Co se děje? Netvrď mi, že jsi nikdy neviděl, jak se používá zip,“
zavrčel na něj podrážděně a rozhlížel se po ulici.
„Ech,“ vydechl Harry. „Neviděl jsem tebe zapínat zip.“
Severus mu věnoval mrazivý pohled a zřejmě se rozhodl, že na takovou
poznámku není potřeba odpovídat.
„Jsi v mudlovském oblečení,“ pokračoval Harry a začínal se opravdu
bavit.
„Jsme v mudlovské části Londýna. Ocenil bys spíše, kdybych se tu
zjevil v hábitu?“
„No, jen je to nezvyk. Ani mě nenapadlo, že budeš vědět, jak se obléct…“
pokrčil Harry rameny a rozhodl se nechat to být.
„Někdy mě překvapuje, Harry,“ povzdechl si Severus a s bolestným
pohledem zatěkal očima na druhou stranu ulice, „jak málo používáš mozek.
Samozřejmě, že se dokážu plně pohybovat v mudlovském světě. Vyrůstal jsem
v něm.“
Harry si nedovolil šokovaně pootevřít ústa, ale překvapeně zamrkal.
Snape a mudlovský svět? A potom mu to došlo – samozřejmě, že ano. Jak jinak by
mohl vyrůstat vedle jeho matky?
„Proč přišel Brumbál místo Weasleyových?“ zajímal se potom.
Severus se zatvářil kysele, když neochotně odpovídal: „Pan ředitel
považoval za nutné vidět tvoji reakci – stejně jako tvých přátel – na druh mého
oděvu. Dozajista si to užil, pan Weasley se nemohl tvářit ještě více…“ odmlčel
se a věnoval Harrymu prázdný pohled.
„Hloupěji,“ dořekl mladík a zazubil se. „Jo, to nemohl.“
Dostali se do zapadlé uličky, odkud se přemístili rovnou do
Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické choroby a úrazy.
Atrium bylo plné lidí; procházeli se zde pacienti a jejich návštěvy,
mezi nimi pospíchali lékokouzelíci v citrónově zelených hábitech a ke
všeobecnému zmatku přispívali především zranění kouzelníci a čarodějky. Teď
před Vánoci podstatně přibylo domácích úrazů a všelijakých nehod
s nepovedenými zaklínadly.
Harry se postavil trochu stranou, zatímco Severus se šel přeptat na
informace, v kterém patře sídlí lékokouzelnice Ostrooká. Mladík měl dojem,
že je to opravdu trefné jméno pro léčitelku, jež dá dohromady jeho oči, a musel
se nad tím ušklíbnout.
Jak tam tak stál a prohlížel si lidi kolem, úsměv mu uvadl, když spatřil
Nevilla, jeho babičku a jeho rodiče.
Byli od něj docela vzdáleni, procházeli se za asistence ošetřovatele a…
ten pohled Harryho zabolel. Neville byl šťastný, poznal to na svém kamarádovi,
protože mohl být a mluvit se svými rodiči, ale v každém gestu mladého
Nebelvíra byl zároveň poznat smutek. Něco jim vyprávěl, ale nezdálo se, že by
jeho rodiče poslouchali – nebo že by mohli porozumět. Přesto se k němu
chovali, jako kdyby ho nějaká jejich část poznávala… Alice Longbottomová se
neobratně, ale láskyplně dotkla Nevillových vlasů a usmívala se jako sluníčko,
bezelstná jako dítě. Harry si nedokázal představit, jaké to pro Nevilla musí
být. Jeho rodiče nebyli mrtví, mohl je vidět, mohl s nimi mluvit, ale
přesto mu byli tolik vzdálení…
Odvrátil se, aby se nemusel dívat na tu bolestnou, hořkosladkou scénu, a
trochu nadskočil. Severus stál za ním a přejel očima z jeho přepadlé tváře
k Longbottomovým a zpět, v pohledu lítost, dokonce soucit.
„Můžeme?“ zeptal se pomalu a znovu se, na vteřinu, zadíval na Nevilla a
jeho rodinu. Harry přitakal, rychle se oklepal a následoval Snapea za
Ostrookou.
Nevěděl, co očekávat, ale k jeho spokojenosti se nejednalo o nic
hrozného.
Postarší léčitelka je s upřímnou radostí přivítala ve své kanceláři
a vyzvala Harryho, aby se posadil na lehátko. Vypadala velice mile a
dobrosrdečně, čímž ukonejšila Harryho neopodstatněné obavy z vyšetření.
Mladík si sundal bundu, kterou mu Severus samozřejmě vzal z ruky a
přehodil si ji přes loket, a vyrazil k ní.
„Ukaž, zlatíčko,“ usmála se na něj a rozcuchala mu vlasy, „tohle předáme
do úschovy tatínkovi…“ jemně sundala Harryho brýle a podala je Severusovi, jenž
se zdržoval v rohu. Profesor se pro ně ztuhle natáhl… a Harry měl tolik rozumu,
aby se na něj ani nepodíval. Po tak hloupé hlášce by to byla sebevražda.
Namísto toho se rozpačitě zazubil na léčitelku.
V následujících minutách prozkoumala Harryho zrak a několika kouzly
přesně zjistila, jaký je jeho stav a jakou léčbu použít. Potom se do toho
pustila a Harry shledal, že začíná vidět ostřeji a ostřeji, ale zároveň ho
začaly oči pálit a světlo mu připadalo nepříjemné – vybuchovalo
v neočekávaných intervalech a ta záře mu zakrývala celý výhled a způsobila
mu motání hlavy. Potlačil nutkání protřít si víčka a tím pádem se rozslzel.
„To nic, drahoušku,“ znovu mu rozcuchala vlasy, „to bude dobré. Je
normální, jedná se jen o vedlejší účinky kouzel, nervy si musí zvyknout, to je
hned. Chvilinku nezvládneš správně odhadnout vzdálenosti a to světlo bude za
pár minutek už jenom trošilinku nepříjemnější blikání. Do dvaceti minutek,
maximálně půl hodinky, budeš úplně v pořádku… Teď tu chvilinku seď, než se
ti přestane točit hlava, a potom můžete jít.“
Harry přikývl a trochu se zaškaredil, když se odvrátila, aby si
promluvila se Severusem. Byla to jistě hodná paní, ale její mateřskost, či co
to předváděla, mu lezla krkem. Mluvila na něj, jako by byl tříletý! A ještě tak
hloupě nazvala Snapea ´tatínkem´!
Viděl dokonale – a to se mu líbilo – ale dozvuky léčivých kouzel byly
opravdu nepříjemné. Začínalo se mu chtít pomalu zvracet z toho točení a
blikání. Kdyby se nesoustředil na tohle, určitě by se pokusil zabránit
následujícímu:
Léčitelka vysvětlila Severusovi situaci a použila k tomu skoro ta
samá slova, a potom mu předložila vyúčtování za léčitelské služby mimo rámec
nutnosti. Zaplatil, aniž by hnul brvou, a zdvořile odpovídal na její
společenský hovor o počasí a předvánočním shonu. Dokonce se netvářil ani
vražedně, spíše kamenně. Asi byl naštvaný, když se vrátil ke kamenné tváři,
tímto výrazem přece pokaždé něco skrýval.
Harry počkal nezbytně nutných pět minut, než se snížila intenzita
výbuchů světla v jeho mozku na přijatelné oslnění (v pravidelných
intervalech osmi vteřin), seskočil z lehátka a odhodlaně vykročil
k nim: „Myslím, že už můžeme jít, nebo ne?“
Léčitelka mu naposledy pocuchala vlasy a se slovy ke Snapeovi je
vyprovodila ke dveřím: „To je ale živelný chlapec, rošťáček jeden! Dejte si na
něj pozor, tatínku, určitě mu pomožte ze schodů, aby se neposeda nenatloukl. A
kdyby nastaly komplikace, přijďte ještě jednou. Veselé Vánoce!“
Ušli pár kroků ke schodům a dveře lékokouzelnice se konečně zavřely.
„Neměl jsi jí za mě platit,“ řekl Harry trochu rychle a zastavil se,
oslepen. Nebyl zvyklý, aby za něj kdokoliv cokoliv platil a připadal si hloupě,
zvlášť, když to Snapea rozčílilo. I když, mohl být vytočený kvůli tomu omylu
s tatínkem.
Snape se na něj ostře podíval: „Jistěže jsem měl, Pottere!“
„To nechápu,“ zabrblal Harry a vracel mu vzdorovitý pohled, načež znovu
vykročil.
Severus se zatvářil skutečně neochotně a se zjevným zaváháním mu položil
ruku kolem ramen v naprosto, naprosto neočekávaném gestu. Trvalo to jen
mžiknutí oka a než se Harry stačil vzpamatovat, paže byla zase pryč.
„Protože teď jsem za tebe zodpovědný, Harry. Ve všech ohledech,“ tiše pronesl
a poté natáhl znovu ruku, tentokrát před něj, a tím ho zastavil. Harry se
podivil proč – a pak se podíval dolů. Stál nad schodištěm a krok, který se před
okamžikem chystal provést, by ho poslal po hlavě rovnou dolů.
„Éh,“ Harry si nebyl jistý, co na to říct – a jak reagovat na zjevně
důvěrné otcovské gesto. Severus projevoval takové tiky, to ano, ale většinou
byli sami a nikdy to nebylo tak… výrazně. Obvykle ho poplácal po zádech, nebo
mu stiskl ruku, ale nikdy, nikdy ho takhle… skoro neobjal. Brumbál to dělával,
málem pořád, ale Severus ne!
„Někdy nám musí cizí lidé ukázat pravdu, která je přitom tak zřejmá,“
zamumlal zlomeně, téměř neslyšně, a patrně nevědomky Harryho poklepal prsty po
rameni. „Dávej pozor na těch schodech.“
Harry oněměl, když mu došlo, co profesor právě připustil.
Ještě půl hodiny chodili po Londýně, než se Harryho zrak konečně ustálil
(Severus byl připravený po něm včas chňapnout, kdyby se chystal skácet pod auto
nebo narazit do osvětlení). Byla to patrně jedna z nejtrapnějších a
nejhloupějších půlhodin v celém Harryho životě, protože ho nenapadalo, co
říct… mlčení bylo oboustranné.
Nejistě pokukoval po svém profesorovi, po svém… Nedokázal najít vhodné
slovo. Snape přece nebyl jen jeho profesor, byl víc než učitel. Možná by se
hodilo označení přítel, ale… Nebylo to tak trefné. V koutku duše Harry
znal správný výraz a pojmenoval to odhalení, našel správné slovo… ovšem nebyl
ochotný si to připustit.
Severus vypadal přemýšlivě, opět bez netečné masky. Harry věděl, jak
nerad se zabývá emocemi a to odhalení jím muselo nutně otřást – alespoň Harry
otřesený byl.
Byly to čtyři měsíce, co se začali vůbec normálně bavit. Čtyři měsíce,
během nichž došlo k velké změně. Vztahy mezi nimi vykrystalizovaly
z čisté nenávisti na dobré přátelství, Harry by neváhal riskovat život,
aby Severusovi pomohl, věřil mu a měl ho rád – což postřehl i Voldemort se svým
pokřiveným vnímáním světa. Severus byl jeho rodina, vyplňoval prázdné místo po
Harryho rodičích, po Siriusovi… ale mladík si nedokázal představit, že by mu je
mohl nahradit. Samotný ten nápad byl nemyslitelný – dokázal by nahradit… Jamese?
„Co tvoje oči?“ zeptal se ho Severus unaveně.
Harry se ošil a natáhl ruku, aby chvíli pozoroval svoje prsty. Přiblížil
dlaň a zase ji oddálil. „Myslím, že dobré.“
„Jsi připraven přenést se na štáb?“ otázal se vzápětí.
Harry na něj zamrkal: „A ty?“
„Být připraven pobývat mezi Nebelvíry a chovat se k nim mile?“
poznamenal Severus a nasadil kyselou masku. „To nebudu nikdy, takže můžeme
jít.“
Objevili se přede dveřmi domu na Grimmauldově náměstí, Severus otevřel
(dával si pozor, poklepal na zámky jenom rukou) a vešli do vstupní haly. Harry
se rozhlédl kolem sebe se zájmem a na vteřinu zapomněl na svoje rozpaky.
Dobby odvedl dobrou práci – na skřítčí kouzla a houževnatost nemá ani
černá magie. S potěšením zjistil, že kolem portrétu Síriovy matky jsou
závěsy nějakým způsobem připevněny, takže není možné je odtáhnout, a dle ticha
hádal, že Dobby asi vymyslel způsob, jak otravný obraz vřeštící čarodějky
definitivně umlčet. Skřítčí hlavy taky zmizely, stejně jako staré vybavení
haly, nyní laděné do příjemných teplých odstínů hnědé. Vzduch voněl vánočním
cukrovím a jehličím, které zdobilo schodiště.
Severus si také prohlížel halu. „Ještě tu nikdo není,“ poznamenal.
„Brumbál asi přetahuje,“ pokrčil rameny Harry, opět nervózní. Střelil po
něm pohledem a kousaje se do rtu řekl: „Aspoň se můžeme podívat po domě. Nezdá
se ti, že je vymalováno?“ blábolil.
Profesor se zaklonil a prohlížel si strop. „Očividně,“ souhlasil
vyhýbavě.
Prohlédli si celý dům a Harry byl rád, že má čím zaměstnat mozek.
Všechny místnosti v domě byly zařízeny právě tak, aby splňovaly svůj účel
– jednoduše, ale přitom dostatečně komfortně. Harrymu se ulevilo, že Dobby
projevil značnou dávku vkusu (malinko o tom pochyboval, vzhledem k tomu,
jak skřítek kombinoval svoje oblečení). Každý pokoj pro hosty byl vyveden v
příjemných barvách, a to nejen nebelvírských, třebaže ty domu Blacků dominovaly
(trochu ironické). Ten Harryho byl samozřejmě žluto-červený a Severus si zabral
(„Musíš tu mít přece taky pokoj, když jsi slíbil, že zůstaneš!“) zeleno-černý,
o němž se Harry domníval, že jej Dobby zařizoval právě pro Snapea (mladík
nepochyboval, že se mezi skřítky roznesla informace i o Opatrovníkovi).
Poté se usadili v kuchyni a Harry opět shledal, že znervózněl.
Potřeboval vyjasnit situaci, i přes to, že se Severus tak nerad zabývá
probíráním pocitů. Možná to pochopil špatně, a všechny jeho pochyby a váhání
jsou tedy bezpředmětné… a v tu ránu Harryho bolestivě zasáhla myšlenka, že
si to vyložil nesprávně. Byl zmatený a rozpolcený, jak zabolelo, že by se mohlo
jednat o omyl…
Položil ruce na stůl a zkoumal je, zatímco ticho houstlo. Nevěděl, co
říct, i když se mu mlčení nelíbilo, a začal nervózně bubnovat prsty o desku
stolu.
Profesor ho pozoroval a po několika dalších minutách se natáhl a položil
svoji velkou ruku přes obě Harryho, čímž úspěšně přerušil to ťukání.
Harry rozpačitě vzhlédl a setkal se s mírně podrážděným, ale
zvědavým pohledem. „Jsi roztěkanější než obvykle.“
„Hm,“ odsouhlasil vyhýbavě a zadíval se z okna.
„Harry,“ promluvil Severus pomalu a ruku odtáhl. Mladík se na něj
zadíval, protože tón jeho hlasu v něm vzbudil nemístné obavy. Severus
mluvil velice smutně.
„Nesouhlasíš s postojem, který jsem zaujal vůči tvé osobě?“ zeptal
se ho vážně. V té větě nebyl jediný náznak trapných emocí, ale vyjadřovala
přesně, na co se ptá.
Harry polkl a na chvíli zavřel oči. Nebyl schopný se dívat kolem sebe,
když byl ztracený v myšlenkách a svých pocitech. A nechtěl se dívat do
Snapeovy napjaté tváře – na tomhle mu záleželo, Harry viděl, že ano. Čím déle
bude váhat, tím víc… profesorovi ublíží.
Ale byla to přece zásadní otázka. Nesouhlasil? Mohl si dovolit
nesouhlasit? Je v lidské přirozenosti toužit po společnosti a cítit
bezpečí a jistotu, kterou poskytuje rodina. Harry to viděl kolem sebe, byl do
rodinného prostředí zatažen díky svým přátelům, hlavně díky Ronovi a
Weasleyovým – ale i u Dursleyových to cítil a viděl… lásku a starostlivost,
naprosto běžná rodinná pouta. Dosud je nepocítil na vlastní kůži.
A tolik chtěl!
Tak jak by mohl nesouhlasit s myšlenkou, že Severus se mu stal…
otcem? Konečně na to slovo pomyslel a dal do spojitosti s profesorem.
Překvapilo ho, jak patřičně to v jeho hlavě vypadalo. Ovšem cítil se
vinný, že ho to vůbec napadalo – a jak se mu to zamlouvá. Jako kdyby zradil
Jamese…
Harry skousl spodní ret a mírně zavrtěl hlavou. Přece by mu to
nevyčítal, že ne? Jeho otec ho miloval, miloval ho tolik, že kvůli němu a
mamince zemřel. Nevyčítal by mu, kdyby Harry chtěl poznat, jaké je nějakého
živého mít… a mladík se s konečnou platností rozhodl, že otce chce. Chce rodinu.
Ti, kteří jsou mrtví, jimi zůstanou, třebaže by si sebevíc přál něco
jiného. Jeho rodiče jsou po smrti a určitě by nechtěli, aby jejich památka
Harrymu nějak bránila v normálním životě (v rámci jeho možností).
„V pořádku,“ poznamenal Severus hluše a Harry slyšel, jak zavrzala
židle. Otevřel oči a vyděšeně pozoroval, jak se Snape zvedá ze svého místa. Bez
výrazu, s mrtvýma očima.
Harry v duchu zaklel – jako by se během vteřiny vrátil v čase.
Severus byl zase jen Snape, jako kdyby poslední čtyři měsíce neexistovaly. A
stačilo jen pár vteřin ticha, než si rozmyslel… ne, než si ujasnil svoje
myšlenky a než si přiznal stav věcí.
Snape se na něj nedíval, ale Harry jasně viděl jeho – měl napjatou
čelist, jako by potlačoval hněv, zuby scvaknuté, aby něco neřekl, hořkost
vyrytou v koutcích úst. Byly to znaky zklamání a staré bolesti – a patrně
i ponížení.
Harry prudce vstal, trochu panikařil, a upoutal na sebe pozornost. Pod
tím ledovým pohledem se necítil dobře, téměř jako na válečném poli, znovu.
„Éh,“ vypravil ze sebe a rozpačitě zamával rukama, aby dal najevo, že
opravdu hodlá ve větě pokračovat, jen co jeho mozek nějakou smysluplnější
zformuluje. Všechno šlo špatně! Špatně!
Severus se na něj vyčkávavě zadíval, zkřížil ruce na hrudi a pozvedl
obočí. Byl opravdu dobrý ve skrývání bolesti, napadlo Harryho – jestliže byl
raněn mladíkovým mlčením, což byl. Tvářil se totiž přesně tak, jak byl Harry
zvyklý ho vídat během prvních pěti let své školní docházky.
„Hodláš se vyjádřit ještě dnes?“ zeptal se pak. Dobrým znamením bylo, že
mu stále tykal… nicméně Harryho pořád nenapadalo, co říct, aby dal najevo svůj
názor na celou záležitost a nevypadal jako ještě větší idiot.
Zatřepal hlavou v marné snaze srovnat myšlenky. Severus vážně
vypadal smrtelně uraženě – a Harry se mu vlastně ani příliš nedivil. Profesor
byl hodně prchlivý, o tom nebylo pochyb, a jestliže z Harryho reakce nabyl
dojmu, že mladík nestojí o rodinu, mohl se snadno urazit, zvláště poté, co byl
nucen přiznat emoce.
Stál tam a přemýšlel, a nakonec pronesl obyčejnou větu, ne nepodobnou
původní Snapeově otázce, která mohla snad vyznívat až příliš nezúčastněně, ale
pro ně byla dokonale pochopitelná. Přesně vyjádřila, co Harry chtěl říct a na
co se Severus ptal, bez toho, aniž by musel bombasticky přiznávat svoje emoce.
Dovolila mu zachovat důstojnost.
„Nemám vůbec žádné námitky,“ řekl jasně a zřetelně, hrdý na to, co ta
slova stvrzují. Severus mu byl otcem v mnoha ohledech – byl mu vzorem,
rádcem a učitelem, byl mu oporou. Mohl se na něj obrátit s čímkoliv a
očekávat pomoc – a byl připravený udělat pro něj to samé, jako správný – Harry
trochu zaváhal, byla to velice zvláštní představa – syn. Podle krve byli
rodina. Podle práva byli rodina. Byli rodina, protože se pro to rozhodli.
Žádné komentáře:
Okomentovat