čtvrtek 16. ledna 2014

22 Ten, jenž mrtev kráčí mezi živými

   Voldemort dalším líným mávnutím ukončil Cruciatus a Snape se namáhavě zvedl na nohy a vytáhl i Harryho. Pečlivě se vyhýbal mladíkovu pohledu, hluboce oddechoval a volnou rukou se oprašoval od písku. Potom si odplivl a Harryho sevřel zase oběma rukama.
  „Na tebe je vždy spolehnutí, milý Harry,“ pronesl Pán zla.
  „Co teda mám dělat?!“ odsekl na to.
  „Asi jsi pochopil, že jsi na velice neobvyklém místě…“ přemýšlivě se na něj zadíval. „Je zvláštní, že je nám opět souzeno společně sdílet i tento odkaz, Harry… Nacházíš se na místě, kde je ukryta Kniha mrtvých. To je věc, která mi umožní opanovat celý svět, abys věděl, a ty mi ji doneseš…“ Trochu se opakoval, asi aby se ujistil, že ho Harry opravdu pochopil.
   Voldemort se začal procházet v kruzích kolem nich.
   Harryho výraz zůstával i nadále vzdorovitý, ovšem krátce kývl. V hlavě se mu ale začínalo rodit i něco jiného… Nemůže ji vydat Voldemortovi, to si nemůže vzít na svědomí.
   Severus ho zase jemně stiskl za loket, čímž mu dal znamení. Harry by si přál vidět jeho výraz, nebo spíše podívat se mu do očí. Už se v nich totiž naučil číst… Věděl, co by měl udělat, ale netušil, jestli smí. Za žádnou cenu by neměl Voldemortovi donést tu Knihu, ale smí to udělat? Smí obětovat svůj život… a k tomu Severusův? Má si vykládat ten opatrný stisk jako svolení?
   „Fajn, udělám to, udělám,“ zaskuhral se skrytou naléhavostí, doufaje, že pro Voldemorta to bude znít zlomeně, zatímco Severus v tom zachytí ten správný dotaz.
   Profesor pochopil, protože jej krátce stiskl, jednou, dvakrát. Bylo to… souhlasné. Harry vydechl, začínal se potácet na hranicích nervového zhroucení, ale věděl, že by to bylo příliš slabošské se právě teď zhroutit. Mohl být hlupák, naivka, nebo dokonce arogantní debil, ale odmítal být slabochem, jako Červíček, jako Medow, jako ti, kteří se neumí postavit za sebe samé.
   Vždycky nesl zodpovědnost a Brumbál se ho snažil uchránit, teď to chápal. Věštba, naděje kouzelnického světa… Zodpovědnost za všechny, kteří nemají sílu nebo odvahu se bít za svoje životy… On tu sílu má a nedokáže si představit, že by nebojoval. Mohl by se prostě otočit a nechat to na těch, kteří nemají tu schopnost? O co menší by bylo jejich utrpení, protože by podlehli bez boje? Nemůže je nechat padnout…
   Jeho osudem je bojovat za slabé, ne proto, že je Vyvolený… že má nějaké zvláštní dary… že je něčím výjimečný… ale proto, že on sám si to vybral… že je dobrým člověkem, který lhostejně nenechá trpět druhé, když může pomoci.
   Hermiona měla pravdu – je příliš dobrý pro svět kolem. Obětní beránek z vůle jiných… i své vlastní. Nemá totiž na výběr, nikdy neměl… Jeho srdce rozhodlo za něj už dávno.
   Hrstka jako on, Brumbál, jako jeho rodiče, jako Sirius, Lupin, Longbottomovi, jako Severus… ti nesou to břímě, protože jsou dobří lidé. Po nich se žádá cena nejvyšší a oni platí svým životem, svou duší…
   Tak tedy, za svět.
   „Výborně, Harry,“ jednou tleskl Voldemort a Harryho pouta se uvolnila, „pojď sem, hochu!“
   Harry ztuhle vykročil blíže k Pánovi zla, ale zastavil se kousek před ním.
   „Tady, jak jistě cítíš, pulzuje kolem energie. Najdi její střed a přej si být pohlcen,“ nařídil mu. „Severusi, jsem si jistý, že na něj budeš dohlížet velice pečlivě. Když ten kluk selže, zaplatíš životem… a to je pro tebe, Harry, jistě dostatečně motivující, abys neselhal.“
   Snape tedy vykročil a došel k Harrymu… hráli pořád svoje role. Natáhl k němu ruku a Harry se vytrhl: „Nešmatej na mě!“
   Profesor mu ubalil další ránu se slovy: „Mlč, kluku!“
   Harry se zapotácel a zvrátil hlavu, vypadalo to skutečně efektně, a reagoval tak, že prudce vystartoval sám a Severus jeho pěst hravě zachytil, chystaje se mu natáhnout znovu…
   Ovšem Voldemort na ně zařval: „Nejdřív práce, potom zábava!“
   Snape Harryho pevně chytil a zasyčel: „Ani se nehni!“
   Mladík vztekle odvrátil obličej, ale nechal si namířit profesorovu hůlku do tváře a ´drtit´ loket.
   „Cože mám dělat?“ zahučel směrem k Voldemortovi.
   Pán zla na něj několik vteřin skutečně konsternovaně zíral. „Merline, ty jsi opravdu trochu pomalejší, nebo opravdu hlupák? Říkal jsem přece, že máš najít střed pulzování magie a nechat se jím vtáhnout…“
   „Jo, jo, kam ale?“
   Rudé oči se na mladíka upíraly velice rozčíleně. Harry dokázal lézt na nervy, když se pro to rozhodl (občas i když nechtěl).
   „Na místo, kde je Kniha mrtvých. Vezmeš ji a doneseš zpět,“ řekl docela těžko ovládaným hlasem.
   „Když je to tak lehké, proč si pro ni sakra nedojdeš sám, Tome?“ zamrkal nechápavě Harry a zlomyslně dodal: „Neříkej, že bys to nedal, ó, velký Lorde!“
   Voldemort se prudce pohnul směrem k němu, automaticky namířil hůlkou mezi jeho oči a zlostně zasyčel: „Ty…“
   Harry se zašklebil: „Aha, z nějakýho důvodu nemůžeš, co? To je tak… žalostné, Tome, doprošovat se pomoci od studenta šestého ročníku… hm, tak si říkám, žes asi neměl zvát ty svoje kumpány, teď všichni vidí, jak jsi neschopný…“
   Voldemort se nadechl, narovnal a švihl hůlkou do boku. „Všichni okamžitě zmizte!“
   Série zvuků, doprovázejících rychlé přemisťování, naplnila na několik vteřin celou jeskyni a vracela se v dotěrných ozvěnách ještě pěknou chvíli. Zůstal jen Harry, Voldemort a Snape. Pán zla zašeptal slabé Lumos a její světlo dopadlo na další Harryho škleb.
   „Copak jim povyprávíš za pohádku, Tome?“ řekl. „Kterak Pán zla nestačil na to, co zvládl šestnáctiletý kluk?“
   „Nezahrávej si se mnou, Harry Pottere!“ varoval ho mrazivě Voldemort a znovu se přiblížil.
   „Nebo co?“ provokoval mladík vzdorovitě a pokusil se marně vytrhnout ze Snapeova stisku.
   „Můj pane,“ vmísil se klidně do rozhovoru Snape, „smím pro vás toho kluka mučit?“
   Voldemort šlehl vzteklým pohledem na svého Smrtijeda a chvilku přemýšlel.
   „Ne,“ řekl nakonec, „potřebuji ho v obětavé náladě, což by ho vzhledem k tomu, jaký je prchlivý fracek, mohlo přejít.“
   „Pottere,“ řekl tedy profesorským tónem Severus, „slyšel jste Pána zla, tak hněte sebou a doneste tu Knihu. Počkáme.“
   „Chci nejdřív vědět, proč ji sem musím tahat. Tome, ty to fakt sám nezvládneš, nebo co?“ otravoval, i když mu Severus už začal drtit loket, že to stačí.
   Ovšem Harry se snažil najít východisko, a k tomu potřeboval dost informací…
   „Prostě ji přines!“ zavřeštěl frustrovaně Pán zla a z jeho hůlky vylétly jiskry, světlo na okamžik zablikalo vzteklou červení.
   Harry se zatvářil kysele, ale zavřel oči a začal se soustředit. Jekot Temného pána není ten nejpříjemnější zvuk, který kdy slyšel…
   Opravdu se napojil celou svou bytostí na to pulzování kolem a začal popocházet, upřeně pozorován Lordem Voldemortem a doprovázen Severusem. Když našel místo, kde to bylo nejsilnější, uvolnil se natolik, aby byl obklopen úplně celý tou energií a začal vnímat, jak jím prostupuje a zkoumá jeho mysl a nitro, a jak jeho vlastní magie odpovídá.
   Pokud se mu podaří se přenést, bude mimo Voldemortův dosah…
   Pomalu se rozplýval… neměl by přestat cítit ten drtící stisk na svém loktu? A potom zaslechl jen velice rozhořčený kvil a prudké vydechnutí bolesti…

   Harry se přenesl… někam. A Severus byl s ním, v ruce jeho i svou hůlku. Něco s ním ale nebylo v pořádku, protože celou vahou se opřel o Harryho a těžce dýchal.
   „Pane!“ vykřikl mladík a pomohl mu posadit se. Byli dokonale obklopeni tmou, tak si převzal svou hůlku (profesor mu ji vmáčkl do ruky) a zašeptal: „Lumos!“
   Světlo mu odhalilo, že se nacházejí v malé okrouhlé místnosti, jejíž zdi byly stejně proměnlivé jako zdi jeskyně – vlastně měl Harry dojem, že jsou pořád v té samé jeskyni, jen jaksi… trochu jinde.
   Na oltáři uprostřed bylo položeno několik staře vyhlížejících svitků, jež byly zdrojem vlnění a magie. Pojem Kniha byl asi trochu zavádějící, nicméně Harry věděl, že na jménu nezáleží. Před ním byla na kouscích pergamenu sepsána tajemství života a smrti a nezměrné moci – vše, o čem kouzelníci kdy snili…
   Harry násilím odtrhl pohled od magického artefaktu a zaměřil svou pozornost na profesora. Vypadal opravdu špatně, byl zalitý potem, takřka mrtvolně bledý a evidentně trpěl bolestmi, oči pevně zavřené. A mladík neměl ani ponětí proč… a co se vlastně stalo?
   „Pane,“ zašeptal zoufale a zatřásl s ním. Rozhlédl se kolem v marné snaze na něco přijít,  uvědomil si, že stěny změnily barvu a začaly samy vydávat slabou, ale neustále sílící záři. Harry zhasl a počkal pár okamžiků, než bylo všechno kolem něj zalité světlem.
   Znervózňovalo ho, že mu profesor neodpovídá, ale nevěděl, co by měl dělat. Unikl Voldemortovi, oba se mu dostali z pařátů, ale…
   Kde zatraceně jsou? A co se stalo? Harry byl příliš soustředěný na to nechat se vtáhnout vírem magie Knihy, aby mohl říct, k čemu došlo při přenosu. Tak nějak nečekal, že by s sebou mohl Severuse vzít…
   S obavami na profesora hleděl a zjistil, že zadržuje dech. Sípavě se tedy nadechl, vzduch tu byl suchý a škrábal ho v krku, a zkusil to znovu. Váhavě se dotkl profesorova ramene a jemně s ním zatřásl.
   „Pane,“ zopakoval pomalu a sbíraje odvahu, několikrát se ošil.
   Mladík si totiž uvědomil, ač to pro něj bylo neočekávané, že na profesora nemyslí jako na profesora – už dlouho ne. Ale byl to Harry, takže mu trvalo déle, než mu to vlastně došlo. Myslel na něj jako na někoho, o koho se může opřít, koho žádat o radu a pomoc… Jistým způsobem mu nahrazoval rodinu. Nikdy mu nebude otcem, ale možná… Třebaže nedokáže nahradit ani Siriuse, má svoje místo, je pro něj důležitý. A říkat mu ´pane´ se Harrymu po dnešku už nepozdávalo, ne po tom, co mu tykal a nadával před Voldemortem.
   Málem se na tom slově zalkl, ale nakonec ze sebe zkusmo vymáčkl: „Severusi?“
   Znělo to ještě divněji, než když ho Severus poprvé oslovil jako Harryho, ale začátky jsou vždycky těžké…
   Ale jak se zdálo, oni jsou dle všeho na konci, pomyslel si Harry.
   Přetáhl ho ke stěně, sundal si bundu a složil ji profesorovi pod hlavu a s pohledem přitahovaným ke svitkům se váhavě začal přibližovat k oltáři. Když už je všechno to vědění tady, možná tam najde odpovědi…
   Když došel na dva kroky před oltář, ucítil pulzování ochranného štítu kolem svitků, ale energie se rozestoupila a nechala ho přiblížit se. Harry byl přijat.
   Pozoroval sedm pergamenů a přemýšlel, po kterém nejprve sáhnout. Vypadaly všechny stejně, ale z každého měl jiný dojem, když k němu přiblížil ruku a vnímal z něj pulzování magie. Nakonec se rozhodl a sáhl po tom prvním, jenž na něj působil nejpřirozeněji.
   Roztřesenými prsty kus odmotal a začetl se do tajemství, které lidské oko dosud nespatřilo. Kniha mrtvých byla psána pro někoho, kdo se neprosil o její moc, ale kdo byl ze všech na světě nejvhodnější k tomu, aby ji převzal… pro někoho jako je Harry. Sáhl po úvodu a návodu k použití, dalo-li by se to tak popsat.
   Nebylo to psáno v angličtině, vážně pochyboval, že je to nějaký existující a známý jazyk, ale jakmile přelétl pohledem zmeť znaků, v jeho hlavě se mu vybavilo odpovídající slovo. Musel předčítat nahlas, potřeboval je slyšet, aby je plně pochopil:
   „Toto jest první svitek Knihy mrtvých, jež do povolaných rukou přenese moc nad Životem, Osudem a Smrtí. Čteš-li tyto řádky, jsi Tím, kdo mrtev kráčí mezi živými. Mnoho nárokujících si tento titul smí vstoupit do Jeskyně smrti, ale jen jediný a jeho krev smí vstoupit do Síně života, jen jediný a jeho krev dokáže přečíst tato slova. Kdokoliv a cokoliv jiného bude stiženo trestem nejtěžším.
   Učinil jsi volbu – svým životem a smrtí chránit životy jiných a řídit se vůlí osudu – a byl proto vyvolen jako opatrovník jejich moci. Užívej moudře těchto sil a pamatuj, že budeš souzen svým vlastním srdcem a vlastním svědomím.“
   Harryho hlas odumřel, když přečetl první dva odstavce. Měl strach pokračovat a rozklepaly se mu kolena, když si uvědomil, že se právě nějakým nedopatřením stal majitelem toho, po čem Voldemort a jiní kouzelníci napříč historií tak prahli. A on to ani nechtěl.
   Byl to jeho hlas, naplněný silou Knihy mrtvých, nezvratitelností Osudu, co přivedlo Severuse opět k vědomí – a slyšel každé slovo.
   „Harry,“ zašeptal a mladík okamžitě položil svitek na oltář a vykročil k němu.
   „Severusi!“ vydechl a přiklekl si k profesorovi. „Jak se cítíš? Co se stalo?“
   Snape na něj překvapeně zahlížel a Harry si odkašlal, začínaje se červenat: „Vadí vám to, pane?“
   „V pořádku,“ zasípal profesor a stiskl Harrymu ruku. „Měl jsem ti to nabídnout sám…“
   „Co se stalo?“ zeptal se znovu Harry a posadil se na zem vedle.
   „Obávám se, že jsem nehorázným způsobem vytočil Voldemorta,“ poznamenal mrtvě, „a podepsal si rozsudek smrti.“
   Harry se na profesora vyděšeně podíval. „Cože?“
   Severus mu oplácel vyrovnaný pohled: „Je evidentní, pane Pottere, že jste skutečně tím Vyvoleným, jak se praví ve věštbě kolegyně Trelawneyové. Vaše schopnost se dostat na toto místo je dostačujícím potvrzením. Nicméně já nedisponuji oprávněním zde být.“
   „Takže,“ pronesl Harry vytřeštěně a přistoupil na formálnější tón. Vykání a zdvořilé oslovení totiž vzbuzovalo dojem odstupu, proto bylo snazší přijmout ten fakt… „Umíráte, pane.“

   Snape jen kývl.

Žádné komentáře:

Okomentovat