20 Šťastný nálezce

  Patnáctý prosinec zastihl Harryho naprosto nepřipraveného. Neměl tušení, jak se mu to podařilo, ale už na tohle téma s Hermionou vůbec nemluvil. Prostě předstírali, že v jejich vztahu k žádným změnám nedošlo, třebaže pomalu začínalo být oběma jasné, že se něco podstatného změnilo, a to tak, že výrazně.

   To ráno se probudil s neblahým tušením, že už nic nebude jako dřív. Marně se pokusil dát svým vlasům nějakou formu (prohrábl si je prsty, jak sbíhal ze schodů) a už se rozhlížel po společenské místnosti po své kamarádce.

   Hermiona se objevila za okamžik. Byl víkend, navíc se hodně studentů chystalo do Prasinek, takže málokdo měl oblečenou školní uniformu. Hermiona byl podrobena detailnímu zkoumání – měla pohodlné džíny, tričko s dlouhým rukávem a tmavý svetr, v ruce zimní bundu. Harrymu se rozbušilo srdce, když se zastavila jen pár centimetrů před ním a stejně intenzivně si prohlédla jeho.

   Udivením rozšířila oči a zvedla ruku – konečky prstů mu jemně přejela po tváři a bradě. „Páni, rostou ti vousy, Harry.“

   Byl překvapen, jaký na něj měl ten letmý dotek účinky. Kdyby si nechtěl zachovat zbytky důstojnosti (rozhořely se mu uši) asi by se zachvěl. Zeširoka se usmál: „Jo, asi už jo.“

   Ještě vteřinu se na sebe usmívali, ale pak poodstoupili a Harry rozpačitě vzal Hermioninu bundu: „Dovolíš? Vezmu ti ji.“

   Přehodil si ji přes ruku vedle své a společně vyšli na chodbu.

   „Sluší ti to,“ řekl s mírným zakoktáním a Hermiona se na něj usmála.

   „Děkuji, jsi milý.“

   Mlčeli, ale tvářili se zhruba stejně potěšeně, a snídaně proběhla trochu uvolněněji, protože kolem sebe měli hromady spolužáků. Už se chystali opět zaplout do rozpačitého mlčení a úsměvů, neboť hodlali odejít od stolu.

   „Hm,“ řekl Ron a pozoroval je, jak se zvedají. Harry nesl Hermioninu bundu a také k ní natáhl ruku v trochu váhavém, ale veskrze gentlemanském gestu a pomohl jí vstát. „Vy jdete do vesnice spolu, jakože spolu?“

   Harry zjistil, že na kamaráda hledí neschopen slova, zatímco Hermiona zrozpačitěla a zapnula si svetr.

   „V pohodě,“ řekl Ron upjatě a nepřestával je sledovat, „jestli můžu něco říct, tedy… konečně… víte, už mě unavovalo vás pozorovat.“

   Tohle říkal Ron? Jim? Harry si nebyl jistý, jak by na to měl jeho nejlepší přátel reagovat (nebyl si jistý, jak se má k celé věci postavit on sám), ale aby jim vyčetl, že to protahovali tak dlouho? To rozhodně nečekal.

  Zadíval se na Hermionu, která mu vrátila stejně překvapený pohled.

   „Ale jděte,“ zasmál se zrzek, „a já že jsem… pomalejší v myšlení?!“

   Přesto měl v pohledu něco, co připomínalo lítost, když je očima vyprovodil až ke dveřím Velké síně. Lítost násobnou stem, když očima vyprovázel Hermioniny vlnité kadeře.

   Na prvním rande bývá problémem obvykle komunikace – jak ale Harry záhy zjistil, v tomhle bodě měli náskok. Znali se roky, takže komunikace se i přes počáteční nejistoty živě rozproudila. Mluvili, usmívali se na sebe a jejich oči zářily něčím, co se velice těžko pojmenovává. Znali se sice roky, ale toho dne se na sebe poprvé a otevřeně dívali jinak. Už tu nebyli ti nejlepší kamarádi od dětství, ale prostě Harry a Hermiona, mladík a dívka, kteří mají mnoho společného a rádi spolu tráví volný čas.

   Svazovalo je hluboké přátelství, mezi jehož znaky patřilo rovněž, že se pro sebe navzájem dokáží obětovat… ale toto přátelství nenápadně přerostlo v něco jiného, ještě hlubšího. Vždycky mezi nimi byla láska, její určitý druh, a nikdy to nebude nic jiného… jen další určitý druh. Alespoň tak to cítil Harry.

   S malým nakopnutím učinil objev svého života.

   Toto poznání Harrym neotřáslo, ne příliš, spíše jej naplnilo pocitem, že všechno je tak, jak má být. Zadíval se na Hermionu pozorněji a přerušil blábolení o svém názoru na kouzelnické zákony ohledně kentaurů.

   Zastavili a Hermiona se na něj tázavě zadívala.

   „Kdy k tomu došlo?“ zeptal se jí a tvářil se mírně překvapeně, ale zaručeně potěšeně.

   Hermiona se na něj usmála: „Jestli myslíš, kdy bylo oficiálně vyhlášeno…“

   Stáhl jí rukavice, vymotal svoje vlastní dlaně z rukávů bundy a pevně sevřel její prsty ve svých. Bylo překvapující, jak velké má ruce v porovnání s ní. „Nemyslím žádný pitomý zákon.“

   Díval se jí hluboko do očí a připadal si velice zranitelný – Hermiona nemusela změnu v jejich vztahu chápat stejně. Pro Harryho bylo vlastně jen logické, že pro něj bude zrovna ona tou dívkou s velkým D – žádnou jinou k sobě nepustil dostatečně blízko, ale… nemusel být tím, kdo si získal její city. Zabodalo ho u srdce, když mu došlo, že Hermiona si může vybrat Rona…

   Tuto myšlenku rychle zaplašil – byla tady a byla tu s ním, což něco znamená. Musí to tak být…

   „Nemám tušení,“ odpověděla a sklonila pohled. Čas hraní si na schovávanou definitivně odezněl – nemohli dál nejistě přešlapovat na místě. „A nevím, co s tím budu dělat…“

   Pozorovala jejich spojené ruce a pak zase zvedla oči k němu a mile se usmála: „Jsi dost odlišný od Viktora.“

   „Jsem?“ nakrčil obočí. „Počkej, jak jsi to myslela?“

   Červenající se k němu otočila zády a jemně vyprostila svoje ruce z jeho sevření. „No, jsi prostě úplně jiný než ostatní kluci.“

   Harry se zhoupl na špičkách – opravdu nevěděl, jak by to měl brát. „Jací ostatní kluci?“

   Napůl se k němu pootočila a pořád se tak usmívala… tak rozpustile, šelmovsky.

   „Och,“ vydechl, „ostatní, jasně…“

   Dobře, tenhle hovor se nevyvíjel zrovna tím zamýšleným směrem. Díval se na Hermioniny záda a přemýšlel, kolik asi tak ostatních kluků měla na mysli? Tedy, samozřejmě, že na rozdíl od Rona postřehl, že Hermiona je dívka už poměrně dávno, ale nenapadlo ho, kolik další chlapců by to mohlo zjistit. A kolika, zatraceně, Hermiona dovolila podrobnější zkoumání? Ten její výraz se mu ale vůbec nezamlouval.

   Potom se náhle celá otočila a zase udělala něco, co mu dokonale vymazávalo prakticky všechny myšlenky. Opět přejela prsty po jeho tváři, přes linii čelisti od levého ucha až k bradě, kde se její prsty dotkly kůže, tam pocítil žár…

   „No, a jak jsi to myslela? To, že jsem jiný než,“ zapolykal, „ostatní?“

   Potlačil nutkání zavřít oči, když jedním prstem s pobavením přejela zase po jeho tváři a evidentně si užívala škrábání jeho vousů. Slyšel ten zvuk a absolutně nechápal, co se jí na tom líbí. Silně vydechl nosem.

   „Harry,“ řekla jemně, „ty jsi prostě… takový… nevím, jak jinak to říct, ale… nevinný.“

   Cítil, jak se mu vhání krev do tváří. „Cože?“

   „Prosím, neber to špatně,“ zamrkala na něj a znovu jej pohladila – používala všechny svoje zbraně, aby udržela jeho pozornost tam, kde ji chtěla mít. Ilegální jednání, ilegální! Pořád přece neměla ten zbrojní průkaz!

   Hermiona si povzdechla. „Přísahala bych, že ještě v létě jsi byl prakticky dítě – a mám dojem, že v mnoha ohledech pořád jsi. To je na tobě zvláštní – ta tvoje morální čistota. Na jednu stranu jsi dospělý…“ smutně se usmála. Harry viděl a zažil víc, než by měl, příliš trpěl a příliš se obětoval. „A na druhou jsi bezelstný jako dítě. Víš jak to myslím?“

   Harry slabě přikývl, i když si nebyl přesně jistý, jestli to má brát jako výtku či uznání. Hermiona to jednoznačně myslela jako plus.

   „No, a tedy…“ zamyslel se, jak by to měl formulovat. „Nevadí ti to? Že jsem… jako dítě?“

   Hermiona se na něj upřeně zadívala a pak se jemně usmála: „Harry, ty si neuvědomuješ, jak vzácný člověk jsi? Příliš dobrý pro to šílenství kolem.“

   Zrozpačitěl. „Ehm, ne…“

   Protočila oči v sloup a políbila ho. Byl z toho faktu značně šokovaný – tohle se mu k Hermioně vůbec nehodilo, ale když se na to podíval z jiného úhlu, věděl o ní a těchto věcech hodně málo. A musel uznat, že její polibek byl… velice zkušený. Kdyby nebyl zaneprázdněn, asi by se zamračil při pomyšlení na to, kolik hochů včetně toho zatracené Kruma Hermiona takhle líbala. Kolik jich mělo svoje ruce na místech, kam právě putovaly ty jeho…

   „Myslím,“ řekla, když se od něj odtáhla a rozpustile se usmívala, „že budeme brát věci tak, jak přicházejí. Teď mi dej ruku, netvař se tak zmateně a půjdeme se projít.“

   Harry se rozesmál, ale uposlechl. Rozpoznával skoro učitelský tón v jejím hlase a byl ochotný si to nechat líbit.

   „Mimochodem,“ prozradila ještě, „líbí se mi to strniště. Vypadáš dospěle.“

   Harry se zastavil v půlce kroku a přejel si rukou přes čelo.

   „Harry!“ zašeptala naléhavě a zmáčkla mu dlaň trochu silněji, než měla v úmyslu. Mladík se zapotácel.

   „Zmiz!“ zasupěl skrze zaťaté zuby a odstrčil ji od sebe – blíž ke dveřím Medového ráje. „Běž!“

   „Cože?“ zavrtěla hlavou a začala ho podpírat. Harry se zhroutil na kolena a vyvolal tak vlnu nechtěné pozornosti. Pořád ji od sebe odstrkoval, zatímco si druhou ruku tiskl k jizvě. Musel zuřivě mrkat, aby si projasnil pohled.

   „Jdi pryč! Do Bradavic, chodbou… Běž zatraceně!“

   „Nenechám tě tady!“ vykřikla a chtěla ho vytáhnout na nohy. Harry zavrtěl hlavou a naposledy ji od sebe vztekle odmrštil. Hermiona zaklopýtala a zády narazila do výlohy cukrářství. „Co se děje?“

   „Nechápeš to! Jde sem! On sem jde – pro mě! Tak běž už do toho sklepa, kde budeš v bezpečí, a potom zavolej pomoc!“ rozkázal pevně, když chtěla protestovat. Neměl v plánu ji ohrozit poté, k čemu dnes dopoledne došel. „Tady k ničemu nebudeš!“

   Sotva domluvil, ozvala se série výbuchů a mnoho hlasů začalo bolestí či v panice křičet.  Harry zavrtěl hlavou, když k němu natáhla ruku, a otočil se. Vratce se postavil na nohy – výbuch bolesti v hlavě ustupoval a mohl zase začít ovládat trochu lépe svoje končetiny. Věrný tomu, co je, vytáhl hůlku a rozběhl se do středu vesnice.

   „Hermi, prosím!“ zašeptal a doufal, že ho poslechla.

   Musela ho poslechnout, protože ji už neviděl, když se otočil a pátral v davu lidí před Medovým rájem. Odhodlaně tedy pokračoval a lidé utíkali opačným směrem než on – dál od Smrtijedů a jejich pána.

   Kouřem probleskovaly zelené záblesky a nářek trhal Harrymu uši…

   Konečně stanul ve středu vesnice a spatřil je – Lorda Voldemorta a jeho věrné. Smrtijedi kolem svého pána utvářeli půlkruh a metali kletby jednu za druhou. Z konců jejich hůlek vystřelovaly paprsky, které zapalovaly, ničily a zabíjely. Harry se roztřásl vztekem.

   „Harry Pottere!“ vyvolával Voldemort a do vzduchu pouštěl rudé jiskry. „Kdepak jsi, Harry Pottere? Vím, že jsi někde tady… Tak pojď sem, chlapečku, nebo srovnám Prasinky se zemí!“

   Nashromáždil v sobě tolik hněvu! Tolik spravedlivého rozhořčení při pohledu na spoušť, kterou kolem sebe Voldemort způsobil.

   „Confringo!“ zařval a zamířil na Voldemorta. Kletba jej minula jen o vlásek a zasáhla za ním stojící strom v plamenech. Vybuchl a hořící třísky zasypaly Voldemorta i jeho Smrtijedy a tlaková vlna je srazila k zemi. Harryho nikoliv – stál o trochu dál a navíc se stačil zaštítit, očekávaje účinky kletby.

   „Tady ho máme, malého hrdinu!“ zašuměl Červíček potěšeně, vyloupl se z kouře za Harrym a jeho stříbrná paže se sevřela kolem mladíkova krku. Bez kyslíku nemohl mluvit, bez mluvení nemohl kouzlit…

   Harry, se zuřivě zazmítal, když viděl Červíčkovu hnátu a slyšel jeho hlas, ale nebylo mu to nic platné. Druhou ruku ten malý zrádce natahoval pro jeho hůlku, užívaje si pocitu, že je proti němu mladík bezmocný, ale to se pěkně přepočítal.

   Čas se pro chlapce zastavil, všechno zamrzlo v několika krátkých okamžicích.

   Neverbální kouzla jsou obtížná, ale Harry svědomitě cvičil. Nepotřeboval kyslík, aby mohl zaklínat. Nepotřeboval nic než touhu ublížit tomu parazitu, zrádci, napodobenině člověka.

   Nenáviděl ho, Červíček to byl, kdo vydal jeho rodiče Voldemortovi, kvůli němu Sírius trpěl roky ve vězení, díky jeho pomoci Voldemort povstal. Jak ho Harry nenáviděl!

   Uvolnily se v něm nějaké hlubší ventily, držící na uzdě ty temnější stránky jeho emocí a Harry věděl, že není tak morálně čistý, jak si myslí Hermiona. Není nevinný. Nemůže být, jestli chce přežít tu válku a vyhrát ji.

   Nenávist jím pulzovala jako jed a otravovala jeho mysl, stejně jako se mu nedostávalo kyslíku, nedostávalo se mu smilování.

   A stačilo jen pomyslet na to slovo a běsnící magie byla uvolněna. Chtěl ublížit.

   Crucio…

   Červíček vykřikl, ale byla to pouze malá satisfakce. Ne, trp víc! Mužík ho pustil a sesypal se na zem, v křečích se válel v rozbředlém, blátivém sněhu a hrabal a kopal kolem sebe.

   Harry se nad ním tyčil a zhluboka dýchal, nevnímaje nic jiného než spalující hněv a nenávist. V mysli mu vířila další slova, po jejichž vyslovení zatoužil. Zmocňovalo se ho radostné očekávání… jak lehké by bylo říct to a ukončit jednu zvrácenou existenci, jak sladké by bylo dosáhnout pomsty!

   Namířil na něj hůlku…

   Ale vzpomněl si na dotyk Hermioniných prstů na své tváři – na pocit žáru, který vyvolaly, a také na to, jak jemně držela jeho zápěstí, když mířil hůlkou na Medowa…

   Tehdy jí řekl, že by nikdy neublížil bezbrannému – a měl pravdu. Nemohl to udělat, ne, když se Červíček zmítal pod jeho kletbou a dokázal jedině křičet.

   V čestném souboji by Harry neváhal, spojil by vytoužené s morálním – a zabil by ho. V souboji by ukojil svou krvežíznivost i smysl pro férový boj. Ale takhle ne…

   Viděl sebe v mužových vytřeštěných očích a nelíbil se mu ten obraz. Věděl, že by se už nikdy nedokázal podívat do zrcadla, ani nikomu ze svých přátel do očí, kdyby to teď udělal.

   Sklonil hůlku a uskočil zaklínadlu, které na něj seslal nějaký Smrtijed. Čas se vrátil do obvyklého tempa a mladík vnímal opět zvuky boje a všechno kolem.

   Váhal moc dlouho a to se mu vymstilo. Hůlka mu vyletěla z ruky a přistála v natažené dlani Lorda Voldemorta a Harry nemohl udělat nic jiného než na něj zlostně zahlížet. Bezhůlkou magii ještě neovládal, ne na takové úrovni, aby mohl čelit tolika nepřátelům. Velice pochyboval, že by Smrtijedy a jejich pána ohromilo, kdyby nechal levitovat sněhové vločky.