Když Harry zabušil na dveře a následně vešel do kabinetu, Snape se
nacházel u vzdálenější stěny a chystal se sundat nádobku s něčím nechutným
v temně zeleném nálevu. Natáhl se a nádobu sundal, načež se otočil a
prohlédl si Harryho.
Harry zrozpačitěl, jakmile byl podroben tak zevrubnému zkoumání.
Připadal si opravdu špatně, když udělal takový malér hned druhý den poté, co…
co se stali přáteli, náhradou rodiny… pokud to Harry dobře pochopil. Náhle jej
napadlo, že tu snadno mohlo dojít k omylu, nebo si to profesor mohl
rozmyslet…
Absolutně nevěděl, jak se Snapem mluvit a jak se chovat. Nešlo to tak,
jako předtím, na to se jeden druhému až příliš otevřeli, a včerejší žertovná
póza á la přísný učitel/darebácký-student-mimo-kolej byla opravdu jen taková
hloupá přetvářka na překlenutí rozpaků.
Snape na tom byl patrně stejně, dle jeho mírně napjatého šklebu.
„Pot… Harry?“ zeptal se a vypadal jako někdo, kdo statečně jí, co si
navařil. Nikdy Harrymu neříkal křestním jménem a bylo to naprosto nezvyklé –
opravdu to znělo tak divně, jak měli dojem, že to zákonitě znít musí.
Ovšem Snape tím také přesně vymezil, v jaké rovině se nyní
nacházejí, a nepopřel včerejší události, což bylo rozhodně plus. Harry si na
krátkou chvíli myslel, že měl včera halucinace. Snape naproti tomu jistojistě
věděl, že u něj došlo k dočasnému pomatení smyslů… s evidentně
katastrofálním dopadem na jeho život.
Harry se bolestivě zašklebil: „Dobré ráno, pane.“
Snape odložil nádobu na stůl a zkřížil ruce na hrudi. „Proč se tváříš
tak neskutečně provinile? Zabil jsi snad někoho?“
Tykání znělo o mnoho přirozeněji, když Snape použil uštěpačný tón a
nechal ve svém hlase zaznít posměch.
„Ještě ne,“ odpověděl Harry a přešlápl. „Ale…“
„Och, Pottere!“ profesor se zatvářil unaveně a vztekle zavrčel: „Co jsi
provedl?“
„Hm,“ začal chlapec, „tak nějak… napadl jsem Medowa.“
Snape na něj zíral dobrou minutu. Přes jeho nehybnou tvář nepřelétl ani
náznak emocí, ale Harry v jeho očích viděl jiskry. Potom hrozivě vykročil
a zastavil se těsně nad Harrym, obočí zlostně nakrčené a rty pevně sevřené.
„Proč?“ procedil skrze zuby.
„Éh,“ vydechl Harry a poodstoupil – nebyl s to opakovat, co mu
řekla Hermiona. Je snad možné, že Snape od středy do neděle ráno nezaslechl,
jaké řeči se začaly šířit po škole? To mu připadalo krajně nepravděpodobné…
Snape to přece musel vědět, nebo ne?
Neměl se k odpovědi a profesor na něj děsivě shlížel dalších
několik předlouhých okamžiků. Harry začínal nabývat dojmu, že to nebyl dobrý
nápad. Vůbec nebyl dobrý nápad sem jít. Měl to vyřešit sám… jako vždycky
všechno. Tak.
Snape se narovnal a proplul kolem něj, aniž by mu věnoval jediný pohled.
„Správně bych tě nechal vyrazit – a jen Merlin ví, jak moc se mi ten nápad
zamlouvá… Kde je?“
Harry prošel otevřenými dveřmi na chodbu a soustředil se výhradně na
svoje chodidla a podlahu pod nimi. „Stará učebna formulí v druhém patře,
Hermiona ho hlídá.“
„Tak Grangerová?“ protáhl profesor a vyrazil. „Doposud se mi nenaskytla
možnost nechat vyloučit ze školy nebelvírskou prefektku…“
Harry se za energicky rázujícím profesorem sotva vlekl, ale když se
Snape otočil a upřeně jeho hlemýždí postup pozoroval, chlapec zrychlil.
Začínalo mu být opravdu úzko z pomyšlení, že ho nechá vyletět ze školy a
Hermiona poletí s ním. To ho opravdu znepokojilo – Hermiona byla tak
nadšená studiem!
O pár chvil později Harry zaklepal, jakmile se dostali k učebně, a
slabě zavolal na kamarádku: „To jsem já… a profesor Snape.“
Zpoza dveří se ozvala rána – jako kdyby Hermiona prudce (a pořádně
šokovaně) vstala a převrátila přitom židličku. O okamžik později se dveře
otevřely a dívka se vzápětí pokusila uhnout z cesty Snapeovi, jenž vtrhl
dovnitř jako velká voda – plášť za ním jen vířil.
„Dveře, Pottere!“ vyštěkl. „Vysvětlení, Grangerová!“
Harry bleskově zabouchl a zajistil je proti odposlechu a vyražení a také
výstražným kouzlem. Hermiona zkoprněle sledovala hrozivou postavu ve středu
místnosti a nevěděla, jak přesně začít. Váhavě se zahleděla na Harryho, ale ten
se tvářil naprosto… tupě. Měla chuť ho něčím praštit.
„Pan Potter nebyl schopen podat jakékoliv vysvětlení, vážně pochybuji,
že dokáže dát dohromady i jednoduchou větu!“ řekl přezíravě Snape, načež se
Harry zatvářil ublíženě. „Očekávám tedy alespoň od vás přesný popis událostí,
které vedly k tomuto stavu věcí!“
Hermiona si odkašlala a hlasem, jako by odpovídala uprostřed hodiny
jakémukoliv učiteli, spustila: „Dalo by se říct, pane, že se Harry nechal
trochu unést svými emocemi, nutno podotknout, že byl profesorem Medowem
vyprovokovaný…“
„Potter nepotřebuje obhájce!“ utnul ji Snape. „Zajímá mě přesně, proč
k tomu došlo. Říkáte-li vyprovokován, chci znát čím.“
Při těch slovech se otočil na Harryho, který dělal, že se ho celá věc
netýká. Tedy přesněji, snažil se splývat se zdí, aniž by si byl jistý proč. Za
jiných okolností by se hrdě přihlásil k tomu, co provedl, protože
v hloubi duše byl potěšený, že se Medowem nenechal deptat, ale na druhou
stranu byl zahanbený, že se nechal vyprovokovat… prostě byl zmatený.
Vracel profesorovi nechápavý pohled. Opravdu to neví?
Hermiona opět zčervenala, když jí došlo, co bude muset patrně vyslovit.
Jedna věc byla říct to Harrymu, ale Snapeovi? To bylo něco úplně, úplně jiného…
„Ehm… vy… tedy…“
„Grangerová, i vy blábolíte?“ zeptal se mrazivě a upřel pozornost zpět
na ni. Zčervenala ještě víc. „Potom se začínám opravdu obávat, jestli není
omezenost a tupost přenosná vzduchem, za takových okolností bych byl nucen
zrušit veškeré hodiny s nebelvírskými studenty. Buďte té lásky a vyjádřete
se rychle a srozumitelně!“
Když Harry viděl Hermionu v tak hlubokých rozpacích, probudilo se
v něm cosi nebelvírského a vyhrkl: „Medow naznačoval, že mám známky
z lektvarů a obrany získané protekčně!“
Profesor se na něj podíval a naklonil hlavu na stranu, zvláštní lesk
v očích, ty jiskry se rozhořívaly.
„To jistě vysvětluje nutnost jej omráčit, že?“ ušklíbl se. „Jaký to
prohřešek! Je vám známo, že z protekce budete obviněn ještě nesčetněkrát?
Všechny, kteří to řeknou, proklejete?“
Harry zavrtěl hlavou a zjistil, že i jemu se po tvářích rozlévá červená
barva, ale vztekem. Musel to říct…
„Nevíte, co Medow naznačoval?!“ vykřikl. „On říkal…“ hlas se mu zadrhl,
sotva si uvědomil profesorův upřený pohled. Konečně rozkódoval to něco, co měl
Snape v očích, a správně si to zařadil. On se bavil! Merline, Snape si
užíval jejich rozpaky a blábolení a dělal si z nich legraci.
„Vy jste… to slyšel?“ zajímal se Harry.
„Divím se, že vy nikoliv. Pokud je mi známo, roznesly se po škole už ve
středu ráno…“ věnoval Harrymu dočista vyrovnaný pohled. „Musíte si všímat, co
se kolem vás děje, Pottere.“
„Byl jsem trochu zaneprázdněn,“ zabrblal, „a pak, mám dojem, že mně by
se o tom nikdo ani nezmínil!“
„Ani těch šklebů jste si nevšiml?“ podivil se profesor a zavrtěl hlavou.
„Musel jste být hodně duchem nepřítomný! Ale u vás to není nic neobvyklého…“
Harry se zase zatvářil nasupeně, ale mlčel, příliš vyveden z míry
faktem, že se Snape nejenže nezlobí kvůli tomu, co udělal, ale téměř…
souhlasí?! Jistě, peskuje ho a dobírá si jeho inteligenci, ale i tak…
„Grangerová, proč jste ho nezastavila? Víte, jaký má sklon dělat
problémy,“ otočil se profesor na Hermionu a očekával pokud možno neblábolivou
odpověď.
Hermiona, dobře si předtím
povšimla změny v Harryho výrazu, si dovolila mírné pokrčení ramen: „Já
jsem se snažila.“
„Co budeme dělat?“ ozval se zase Harry, nesouhlasně postoupil blíž
k Medowovi a pokynul k němu hlavou. „S tímhle tady?“
V ten moment se Snape ušklíbl a Harry mu výraz oplatil. Byla to
vzácná chvíle shody, když je napadla zhruba stejná myšlenka. Profesor Medow je
poškodil oba dva – i když byl varován. Pokud někdo dráždí bosou nohou hada,
musí být připraven nést jeho nelibost.
„Chtěl jsem si s kolegou Medowem přátelsky popovídat,“ zamyslel se
Snape, „ale tato situace…“
Hermiona přeletěla pohledem z jednoho pomstychtivého obličeje na
druhý a protočila oči v sloup – kdyby jí někdo četl myšlenky, jasně by tam
viděl: „Kluci!“ nicméně i ona se zadívala na bezvědomého profesora a trochu
zlomyslně zamžourala na ty dva.
„Budete potřebovat s něčím pomoct, pane?“
K obědu se do Velké síně posadili Harry s Hermionou vedle sebe
a tvářili se tak nevinně, jak jen to šlo (Harry se opravdu snažil, aby se
nesmál). Zachytil pohledy od učitelského stolu – Snape na něj mírně kývl,
zatímco profesor Brumbál se otevřeně usmíval.
Chlapec mírně zčervenal, když si uvědomil, že Brumbál patrně všechno ví.
Řediteli donášeli duchové i obrazy, možná dokonce samotné kameny hradu, nebo
něco podobného… každopádně jeho informační systém byl dokonalý, protože mu
nejspíše nikdy nic neuniklo.
„Brumbál to ví,“ zašeptal Hermioně.
Dívka zvedla hlavu a zadívala se přímo na ředitele. Brumbál se na ni
přátelsky usmál, zamrkal a zvedl číši, aby jí připil. Hermiona sklonila
rudnoucí tvář a zašeptala Harrymu zpátky: „Je pobavený.“
Harry vyprskl smíchy a veškerý pokus o nevinnost mu nevyšel.
Potom se do síně dostavil profesor Medow a získal si jejich plnou
pozornost. Po nějaké chvíli se na něj soustředily zraky mnoha a mnoha studentů.
Medow vypadal mírně zmateně, měl skelný pohled a neuvědomoval si, proč
na něj všichni tak zírají(po pořádném promazání paměti se to stává). Odpověď
hledal u učitelského stolu, ale profesoři na něj také jen hleděli.
Harry byl první, u něhož se objevil záchvat smíchu, a ostatní
následovali.
Medow měl zelenou pusu – horní i dolní ret měly křiklavě zelenou,
jedovatou barvu, která pomalu slábla dál od úst, ale stopy zabarvení mu dosahovaly
až do poloviny krku a k uším a očím. Vypadal opravdu zvláštně.
„Pane kolego,“ ozval se Snape a Medow při hlubokém, nízko položeném
tónu, který měl hodně blízko k výhružnosti, nadskočil a upřel na mistra
lektvarů vystrašený pohled. „Nabídl bych vám protijed, ale obávám se, že mi
dnes ráno poslední ampulka došla. Politováníhodná shoda okolností.“
„Protijed?“ zeptal se vyděšeně Medow.
„Jed, jenž produkujete, samozřejmě není smrtelný, ale má jisté neblahé
účinky,“ vysvětlil mu Snape. „Zkuste madame Pomfreyovou, třeba má nějaké zásoby
ona… Ach, a upozorňuji, že je to prudce nakažlivé.“
Medow se otočil na patě a vyběhl z Velké síně.
Harry se zhroutil v záchvatech smíchu na stůl a bušil do něj čelem.
Hermiona se smála vedle něj a pokoušela se ho přimět alespoň dýchat, tak jej
letmo plácala po předloktí.
Ron se na ně díval nechápavě – smáli se víc, než všichni nebelvírští
dohromady.
„Co to bylo?“ zeptal se jich. „Hermi, ty víš, co se tomu šaškovi stalo?“
Hermiona nejdříve popadla dech, musela se o to pokusit několikrát,
protože pohled na Harryho, jenž se nepřestával tak hloupě smát, ji pokaždé
donutil znovu vybuchnout. Potom si setřela slzy a zadívala se na Rona.
„No,“ přikývla a nedařilo se jí držet se svého obvyklého vysvětlujícího
tónu, „profesor Medow byl proklet jednou takovou trochu zlomyslnou kletbou…
Říká se jí lidově Jedohuba, a je to taková protivná věcička, která je většinou
uvalena na lháře. Pokud jeho ústa zezelenají, je prokazatelné, že v něčem
lhal… a zajímavé je, že každý, kdo mu uvěřil, nebo dokonce tu lež šířil dál, se
taky nakazí a taky zezelená… a když se pokusí znovu zalhat, místo slov budou
plivat slabý jed.“
„Jed?“ opakoval po ní Ron nedůvěřivě.
„Jen slabý,“ ujistila ho, „bude jim jen chvíli zle a možná budou mít…
takové malé halucinace…“
A zavyla smíchy a řehnila se s Harrym naplno dalších několik minut,
což u ní bylo opravdu neobvyklé.
Ron se rozpačitě rozhlédl kolem a poté po síni, načež se k nim
obrátil a začínal se taky smát. Ono to ani jinak nešlo. „Hele, docela dost míst
je prázdných, myslíte, že má Pomfreyová dost protijedu, nebo co to potřebujou?“
Žádné komentáře:
Okomentovat