10 Takt

   Harry se nedostavil na úterní školní trest a zařekl se, že toho ubožáka, jenž si říká profesor, si nebude všímat, třebaže musí v jeho přítomnosti setrvat několik povinných hodin týdně na výuce. Neměl v plánu přijít na žádný trest, který mu Medow určil.

   Ve středu odpoledne, pořád rozohněn, sešel s Hermionou do sklepení, očekávaje vyřazení z kurzů lektvarů pro pokročilé, sotva přestoupí práh učebny.

   Snape je mlčenlivě pustil dovnitř. Procházel kolem, nečekaně se tázal zákeřnými otázkami všech ostatních studentů, posrážel nějaké ty body, přičemž Harryho existenci okázale ignoroval… obyčejná dvouhodinovka lektvarů, na jakou byli do té doby zvyklí.

   Nikdy v průběhu uplynulého měsíce Snape Harryho nevyvolal, na nic se ho neptal a nijak nekomentoval jeho postup, nebylo to zapotřebí a oběma stranám to vyhovovalo… nechtěli zbytečné konflikty. Jenže teď Harry doslova vnímal, že ona ignorace je jiná, neskrývá se za ní snaha předcházet střetům, ale sama střet symbolizuje…

   Ne, bylo mu to jedno. V jeho stavu mu bylo jedno úplně vše, názor profesora lektvarů obzvlášť.

   Dokončil svou práci, stejně jako už několikrát v předstihu před ostatními, odebral vzorek, uklidil pracovní plochu a s brašnou přes rameno se vydal ke katedře. Snape se usadil za stolem a chladně zíral skrze blížícího se studenta.

   Chlapec nic neřekl, když pokládal lahvičku na desku, ani nebyl nijak osloven. Profesor dokonce nedal najevo, že by zaregistroval nějaký vzorek před sebou.

   Harry vyšel z učebny a počkal, než jej dožene Hermiona, která skončila jen o pár minut později.

   „Páni, Harry,“ zašpitala, když stoupali do schodů ze sklepení, „to bylo úžasné!“

   „Co myslíš?“ zavrčel nerudně a podržel jí těžké dveře na konci schodiště, které měly sklon se zavírat a nepozorné studenty dokonce mohly srazit dolů.

   „Tvůj lektvar, samozřejmě,“ pochválila ho a věnovala mu široký úsměv. „Je dobře, že se ti v nich tak daří. Jsou důležité, hned po obraně patří k nejdůležitějším předmětům pro bystrozora. Jedy jsou strašně zákeřné…“

   „Přestaň plácat,“ požádal ji unaveně, nějak vytušil, že si s ním chce promluvit a v duchu zaúpěl. Nahlas pak řekl: „Co se děje?“

   „Od pondělka jsi neskutečně smutný, Harry,“ odpověděla po tísnivé chvíli mlčení, prošli Vstupní síní a začali stoupat po mramorovém schodišti, Hermiona vpředu, Harry za ní.

   „Nesmysl,“ odporoval, „jsem v pohodě.“

   „V pohodě?“ opakovala po něm a prudce se otočila, takže byl nucen zastavit a čelit jejímu starostlivému pohledu. „Nejsi v pohodě, Harry. Mám oči, vidím přece, jak se trápíš.“

   „Neznají vaši taky očaře?“ zeptal se jí podrážděně. „Asi bys nějakého potřebovala. Nebo snad někoho na ušním? Když říkám v pohodě, myslím tím v pohodě.“

   „Harry Jamesi Pottere!“ zvolala komisně a zabodla mu prst do hrudi. „Okamžitě mi vypovíš, co se vlastně stalo na vaší hodině nitrobrany. Včera jsi tak vytočil Medowa, že skoro sám vzplál, a Snape dnes málem zabíjel pohledem!“

   Harry na ni rozpačitě zíral, nicméně jeho kamarádka nedomluvila.

   „Oba chodíte po škole s tak nechutně kyselými obličeji, že se mě Ron ptal, jestli jste nesnědli tunu Brumbálových citrónových bonbónů! Kdyby mohly pohledy zabíjet, vyvraždili byste polovinu školy a zbytek jí zapálili! Jste jako dva rozhádaní kluci! Chováte se jako malí, nebo ještě hůř! Omluvit se dokáže i tříleté děcko!“

   „Jako malí?!“ chytil se Harry, posbíral ztracenou řeč a chystal se jí všechno pěkně vytmavit, jenže v tu chvíli zazvonilo na konec vyučování a během mžiku chodby ožily studentstvem.

   Dostali se do věže ve stavu naprostého mlčení. Hermiona byla naštvaná, že jí nechce nic říct a dovolit, aby mu pomohla. Harry zase soptil kvůli tomu, že se plete do jeho záležitostí a dovoluje si vyslovit odhad (zcela mylný), že vypadá smutně…

   Smutně? Proč by on měl být smutný? Je v pořádku, sice trochu naštvaný, ale v pořádku, nebo ne? Nic se přece neděje, nemá žádný důvod být smutný. Jediným jeho problémem je, že ho obklopují lidé, které z duše nemůže vystát, anebo lidé, kteří si myslí, že vědí, co je pro něj nejlepší. Je to jeho život, jeho volby. Měli by se do něj přestat plést ostatní.

   Ani ve středu večer se nedostavil na uložený trest, Medowem byl několikrát seřván (například při ´náhodném´ setkání na chodbě) a ve čtvrtek večer si jej předvolal profesor Brumbál k sobě do pracovny.

   „Harry,“ povzdechl si, když chlapec vzdorovitě vešel do ředitelny a hodil sebou na židli.

   „Dobrý den,“ vysoukal ze sebe, aby se neřeklo. Hleděl kamsi nad Brumbála, nemínil dát najevo žádnou stopu provinění, nic. Necítil se vinen, i když věděl, proč je tu.

   „Profesor Medow mi oznámil, že nechodíš na školní tresty, které ti uložil,“ začal Brumbál, „co mi k tomu řekneš, chlapče?“

   „Nechodím,“ odpověděl.

   „Pověz mi důvod, Harry,“ klidně jej vyzval.

   Chlapec se konečně zadíval na profesora Brumbála, ale tvářil se zhruba stejně jako pařez. „Necítím povinnost tam chodit. Neudělal jsem nic, za co by mi je mohl uložit.“

   „Prý jsi na něj křičel a hrubě ho urazil,“ vyčítavý tón byl dobře patrný. Brumbál mluvil jako hodný dědeček, který promlouvá do duše svému vnukovi, jenž je hodný hoch, ale dostal se do problémů.

   „Nejdřív ne…“ mírně se zastyděl Harry, a kajícně dodal: „Ale potom už jsem se neudržel.“

   „Něco tě trápí?“ zeptal se mile ředitel.

   Harry k němu zvedl oči a zatvářil se mimořádně kysele. „Ne, pane.“

   „Jsi si jistý? Nemá to co do činění s nedělní lekcí nitrobrany?“

   „Ne!“ křikl Harry a vyskočil na nohy. „Už můžu jít, nebo dostanu nějaký trest? Vyloučíte mě? Klidně si poslužte, vůbec se tu nemusím namáhat, můžu se vrátit k Dursleyovým! Ale Medowa odmítám respektovat, protože je to pitomec!“

   „Budete prokazovat patřičnou úctu všem členům profesorského sboru, pane Pottere!“ zasyčel ode dveří Snape. Harry se prudce otočil a uviděl znovu nenáviděného profesora lektvarů vplachtit do ředitelny.

   „Severusi, jsem rád, že jsi stihl přijít včas,“ spokojeně se usmíval Brumbál, „tady Harry, jak jistě víš, má jistý problém s kolegou Medowem, takže požádal o jiného zkoušejícího z obrany proti černé magii. Napadlo mě, že nikdo pro tuto práci nebude vhodnější než ty. Souhlasíte, chlapci?“

   V tu chvíli se do ředitele zabodly dva rozčílené pohledy, které si byly rovny hloubkou vražedného běsnění. Harry i Snape zrovna pomýšleli na to, že by bylo dobré Brumbála uškrtit holýma rukama. Pak se stejně zabijácky zadívali na sebe.

   „Nemám s tím žádný problém, pane řediteli,“ prohlásil pečlivě kontrolovaným hlasem profesor.

   „Pokud bude známkovat spravedlivěji než Medow, bral bych za zkoušejícího i žouželáka,“ odtušil Harry, načež se obrátil na ředitele: „Můžu už jít?“

   „Moment,“ vyzval ho k trpělivosti Brumbál a oběma jim věnoval zkoumavý pohled. „Jak pokračuje výuka nitrobrany, Harry? Severusi?“

   Harry zrozpačitěl. Pokračovala přesně tak, jako loni. Žádný pokrok a spíše jen – škoda. Věděl, že to není dobrý nápad, stejně jako Snape věděl, že to nemá cenu. Nenaučí se to…

   „K výraznému zlepšení u pana Pottera nedošlo,“ informoval ředitele stručně lektvarista, „pokud nepotřebujete ještě něco, mám práci, pane řediteli.“

   „Okamžik,“ vyzval k trpělivosti tentokrát Snapea a přes brýle se zadíval na Harryho.

   „Mám dojem, Harry, že cítíš, že ses nezachoval správně,“ řekl mu a Harry vytřeštil oči. Nic takového opravdu necítil.

   „Je mi líto, ale musím trvat na tom, abys chodil na své školní tresty.“

   Harry se zatvářil rozhořčeně. Od nedělního večera ho všichni a všechno štvalo, jeho úterní představení s Medowem bylo nic oproti tomu, jak se chystal vybuchnout právě teď. Otevřel ústa a vypadlo z něj toto: „Medowovy tresty? To mě radši vyhoďte! A nebo líp, vyhodím se sám!“

   Otočil se na patě a vyrazil ke dveřím. Po jednom kroku ovšem shledal, že není schopen se ani trochu hýbat, a zahučel na zem. Petrificus totalus, opět…

   „Pane Pottere,“ promluvil Snape mrazivým hlasem, „chováte se jako naprostý idiot, dokonale hodný jména vašeho otce! Zkuste alespoň pro jednou ovládat svá nevymáchaná ústa a mlčte! Copak vám slova jako takt a zdvořilost nic neříkají?!“

   „Severusi,“ napomenul rozčíleného profesora Brumbál.

   Harry by si přál vidět, jak se oba tváří, ale mohl obdivovat z blízkého detailu pouze vzorek na koberci ředitelny, neboť přepadl dopředu. Jediným štěstím profesora Snapea bylo, že se nemůže pohnout, protože jinak by mu vytmavil, co si o něm myslí! Jeho otce si do úst nikdo brát nebude, nikdo!

   „Co takhle další malý kompromis, Harry?“ zeptal se ho mile ředitel a chlapec poznal, že se Brumbál přesunul zpoza svého stolu vedle něj a promluvil nad ním z pravé strany.

   „Jistě chápeš, že tě nechci vyloučit, ale pokud nezměníš své chování, budu k tomu nucen. Mohu přejít tvé nálady i nezdvořilé chování vůči mně… ovšem bude-li si profesor Medow i nadále stěžovat na tvoji prostořekost a nevhodné chování vůči němu, musím zakročit.“

   Harry by strašně rád odsekl, ať jdou k čertu.

   „Dokud jsi studentem Bradavic a dokud jsi členem nebelvírské koleje, jednej tak, aby se za tebe nemuseli ostatní spolužáci stydět. Jsem si jistý, že mi rozumíš, když ti povím, že pro některé jsou Bradavice domovem i rodinou… I ty to tak cítíš, nebo ne?“

   To bylo něco, na co Harry téměř zapomněl. Nemá jiný domov než Bradavice… a nemá ani jinou rodinu než svoji kolej. „Po dobu vašeho studia bude kolej něco jako vaše rodina…“ to byla slova profesorky McGonagallové na uvítanou. Jak pravdivá jsou!

   „Ano,“ řekl Brumbál po mlčenlivé chvíli, během níž upřeně pozoroval ležícího Harryho. „Kompromisy nejsou vůbec špatné.“

   „Severusi,“ oslovil pak profesora, který se k ničemu nevyjadřoval, pouze stál nad Harrym z levé strany a sledoval Brumbála velice ostražitým pohledem.

   „Harrymu byly uděleny… tuším, že profesor Medow to stáhl už na tři týdny školních trestů. Jak je vidět, Harry není ochotný se na ně dostavit… ale pokud jej nemám vyloučit ze školy, musí na ně přijít. Napadlo mě, co kdyby sis ty tři týdny od Medowa vzal na starost ty?“ Brumbál promluvil tak nechutě vesele, že by ho Harry s chutí proklel něčím hodně ošklivým. Takhle ovšem nemohl ani zkřivit obličej do výrazu zděšení a znechucení zároveň.

   „Ten měsíc jste s Harrym zvládli poměrně dobře,“ dodal ředitel, patrně v reakci na výraz profesora Snapea.

   „Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad, pane řediteli,“ odpověděl Snape škrobeně.

   „Všichni jsme jen lidé, což?“ Harry z Brumbálova hlasu slyšel potlačované veselí. „Jistě to opět zvládnete výborně…“

   A aby profesor neprotestoval, důrazně jim řekl: „Už můžete jít, oba.“

   Snape nad Harrym neochotně zrušil kouzlo a vyplachtil z místnosti, zatímco se chlapec sbíral ze země. Kousal se do jazyka, aby řediteli neřekl něco, čeho by vzápětí litoval. Opravdu by nebyl dobrý nápad na něj zase řvát. Už tak se cítil mizerně, protože si uvědomil, že se sám málem nechal vyloučit z Bradavic…

   Bez pozdravu odešel, a když se dostal do společenské místnosti, uvědomil si, že v ústech cítí pachuť krve.

   Začal tak prskat do kapesníku, že si vůbec nevšiml na něj čekající Hermiony. Nemínila se tak snadno vzdát a doufala, že po návratu od Brumbála bude Harry v trochu kajícnější náladě.

   „Harry,“ oslovila ho.

   Zadíval se na její odhodlaný výraz a trochu zoufale se rozhlédl po místnosti. „Ahoj, kde je Ron?“

   „Trénuje…“ odtušila, „chce být letos zase brankářem.“

   Harry slabě přitakal, tím by se vysvětlovalo, proč ho v poslední době moc nevidí. Tak trochu provinile si uvědomil, že své přátele zanedbává…

   „Není ale pozdě?“ napadlo ho.

   „Každý večer se vrací až před večerkou, strašně dře,“ řekla mu s výčitkou, že alespoň toho by si mohl povšimnout.

   „Aha, jasně,“ přitakal a pokusil se kolem ní nenápadně protáhnout k ložnicím, což mu samozřejmě nevyšlo.

   „Povíš mi konečně, co se stalo? Třeba ti můžu poradit…“ řekla mu a dotáhla ho neochotně ke křeslům v rohu. „Mám na věci o trochu jiný pohled než ty.“

   Harry se nakonec nechal udolat a vše jí vyklopil, alespoň proto, aby od ní měl pokoj. Nepřerušovala ho a nekomentovala jeho rozhořčení, dokud neskončil ve vyprávění u zrušení druhého Petrifica. Potom se Hermiona zhluboka nadechla a zabodla do Harryho tak nevěřícný pohled, že si připadal jako hlávka zelí, jež právě zazpívala státní hymnu.

   „Harry,“ řekla, marně hledajíc slova. „Harry,“ vydechla znovu a pokusila se plynuleji navázat. Zase to nešlo.

   „Ty jsi tak…“ její tvář se zakabonila, jak bojovala s tím nemístným šokem, „ronovitý!“

   „Cože?“ nechápal Harry.

   „Netaktní, stejně jako Ron! Máte oba citlivost pařezu! Kdepak pařezu, cihly!“ sjela ho pohoršeným pohledem. „Copak si neuvědomuješ, co se vlastně stalo?“

   „Co?“ zeptal se jí přezíravě. Dělá z něj úplného trolla!

   „Harry,“ řekla tak pomalu, až ho tím rozčilovala, „Snape slyšel poslední věty tvojí maminky předtím, než ji zabili. Představ si, že jsem roky mrtvá, a někdo ti najednou pustí nahrávku, na které žádám o smrt! Jak bys ty reagoval?“

   Harry na ni zamrkal, na to vůbec nepomyslel. Asi určitě by chtěl být sám, aby to nějak vstřebal, rozhodně by o ní nechtěl mluvit. Měl opravdu projevit víc… taktu. Začal si skutečně připadat jako troll.

   „Och, Harry,“ řekla nešťastně jeho kamarádka, když viděla jeho provinilý výraz, a drcla do něj. „Někdy je to s tebou neuvěřitelně těžké…“

   Přikývl a v hlavě se mu rýsovalo naprosto přesně, co by měl udělat. I když se mu do toho rozhodně nechtělo.