16 Krví a magií

Po nebi se hnaly těžké, ocelově šedé mraky, prudký déšť bičoval skalní útesy a v jejich proláklinách hvízdal a naříkal divoký vítr jako stovky ztracených duší; ale všechny tyto zvuky byly přehlušeny zpěvem rozbouřených vln, marně útočících na pobřeží.

  Napěněná masa tmavé, rozčíleně modré vody se pokaždé vzedmula v impozantní kráse, s řevem a nesmírnou silou, aby byla znovu a znovu poražena, rozprášena, neškodně smáčejíc černé kameny a rozeklaná skaliska.

   Pomalu se smrákalo a i to málo ze slabého světla se ztrácelo, jak o odstín jasnější šeď daleko na obzoru matněla, pohlcena mořem. Proti západu se na malé kamenné terase přilepené k mohutné hradní stěně ostře rýsovala mužská postava, tvář obrácenou k oceánu.

   Vítr k němu byl nemilosrdný; každá kapka deště do něj udeřila s potměšilou zlomyslností, jako by jej podaly stovky drobných jehel. Třásl se v chladu, dočista promočený, prameny černých vlasů v očích hledících do prázdna. Jeho tvář byl vážná, zachmuřená dokonce, a obočí měl nakrčené, jeden koutek rtů pozvednutý v hořkém náznaku úsměvu.

   Och ano, hořkost jej naplňovala až po okraj.

   Náhle se kdesi nad mořem zablesklo, mraky byly na krátký zlomek okamžiku osvětleny, celé nebe zahořelo. Vzápětí kolem něj zaduněl hrom a jeho uši byly zaplněny jeho burácením; přehlušilo dokonce i tříštící se vlnobití. Nicméně on nevnímal ani hřmění, ani příboj, lhostejný k dešti i chladu – dočista ztracen v myšlenkách a vzpomínkách na uplynulých několik hodin.

   ***

   Nemohl nechat Snapea bez dozoru, zatímco by míchal novou várku rozlitého lektvaru, a nemohl na něj ani dohlížet. Proto vpadl do salonku, v němž před několika minutami zanechal Luciuse, a prohlédl si opilého muže. Moc se toho nezměnilo – stále seděl na tom samém sofa a vypadal přibližně stejně znaveně. Z karafy ubylo pouze malé množství.

   „Našel jsi ho!“ zatleskal mu Malfoy a zatvářil se legračně. „Ovšem ne-nevypadá dobře. Co lektvar?“

   „Otec ztratil vědomí a všechny ampulky se zničily při jeho pádu. Musím namíchat nový,“ oznámil mu. „Jak moc jste… uvolněný?“

   Lucius zvedl chvějící se ruku a zamžoural na ni. „Nedostatečně. Pře-humpf-předpokládám, že potřebuje dohled?“

   „Předpokládám, že máte pravdu,“ ujistil ho s pobaveným úsměvem a složil nehybné tělo svého otce obezřetně na protější pohovku. „Zvládnete to, nebo vám mám donést něco na vystřízlivění?“

   „Salazare, chraň!“ zavrtěl hlavou a zadíval se na něj velice pohoršeně. „Dalo mi příliš mnoho práce dostat se do tohoto stavu, mladý muži! Nemluvě o tom, že by to bylo plýtvání vynikajícím pitím… a do třetice všeho děsivého, cokoliv namíchané mým bratrancem chutná vždy – už z principu – příšerně!“

   Harry se rozesmál a Lucius se k němu připojil. „Dobře, nechám ho ve vaší péči, pane Malfoyi. Neměl by se probrat přinejmenším pár hodin…“

   „Už běž,“ odehnal ho netrpělivým gestem. „A dej si záležet. Zamlouvám si rovněž dávku!“

   Následujících několik desítek minut se Harry potil v otcově laboratoři nad kotlíkem. Nikdy neměl o lektvary velký zájem – příliš odrazen svou vůbec první hodinou – ale jako každý rozumný kouzelník uznával jejich důležitost a během uplynulého roku si uvědomil, že si někdo jako on nesmí dovolit být závislý v čemkoliv na práci jiných. Nikdy se nebude moci pyšnit dokonalostí a rozsáhlými znalostmi v tomto oboru, ale s dostatkem času, patřičným receptem a příslušnými ingrediencemi je schopný uvařit i složité elixíry v dostačující kvalitě.

   Ztlumil oheň a nechal obsah malého kotlíku lehce pobublávat, protáhl se a zamířil se podívat na svého otce. V jeho nitru jej stále nahlodávaly naprosto iracionální obavy o jeho zdraví a nedařilo se mu je utlumit, takže osobní ujištění se, že žije, by bylo na místě – krom toho, měl přesně patnáct minut, než se bude muset věnovat opět práci.

   „Jak je na tom?“ zeptal se tiše, když vešel do salonku.

   Lucius seděl pořád na tom samém místě, hlavu zakloněnou a oči zavřené. Nejspíše se nehýbal, pokud vůbec nemusel.

   „Pane Malfoyi?“ zašeptal a popošel k němu blíž. Unikl mu tichý smích, když si uvědomil, že usnul. Což ovšem znamenalo, že Snape přece jen bude muset putovat zpět do své laboratoře, protože v jeho stavu ho Harry nehodlal nechat samotného.

   Přešel k otci a uvolnil mu límec, aby zkontroloval pravidelnost pulsu. Snapeova víčka se zachvěla a najednou zíral do jeho černých očí, rychle se plnících podezřením.

   „Co to děláte?“ zasyčel tiše.

   „Kontroluji vám puls, pane,“ odpověděl tiše. „Jak je vám?“

   „Starostlivý, kluku? Ach, jsem dojat! Sundejte ty svoje pracky z mé osoby, okamžitě!“

   Harry na něj chladně zazíral a spojil ruce za zády. „A jak že se cítíte?“

   „Do toho vám nic není!“

   „Fajn,“ pokrčil Harry rameny. „Chcete do postele, nebo vás mám nechat tady?“

   „Nestojím o vaši pomoct, vy jeden malý ubožáku. Zmizte mi z očí!“

   Harry trhl hlavou v úsečném přikývnutí, až mu zakřupalo několik obratlů, otočil se na patě a vyrazil z místnosti. Koutkem oka zahlédl, že Malfoy je vzhůru, třebaže jediným, čím se prozradil, byly otevřené oči. Ani ho nezajímalo, kolik z rozhovoru s otcem slyšel – měl lektvar na ohni a musel se mu jít věnovat.

   Veškeré obavy o profesorovo zdraví opustily jeho mysl přesně ve chvíli, kdy je nahradil vztek nad jeho vlastní hloupostí. Byl zatracený idiot, když se o něj vůbec strachoval!

   Vrátil se do laboratoře a zkontroloval lektvar. Byl skutečně v pokušení uhasit plamen a odejít pryč, neříkal Snape, že nestojí o jeho pomoc? Ale zavrtěl hlavou, zadíval se na hodiny a když velká ručička skočila na pětku, přidal další ingredienci a třikrát zamíchal.

   Přinejmenším otcova reakce, až mu nalije tohle do krku, bude stát za všechny problémy. Krom toho, Malfoy ani Snape si nezasloužili trpět pod následky Cruciatu víc, než bylo nutné. Harry se otřásl. Ta bolest byla prakticky nesnesitelná. Samozřejmě, že ji dobře znal… i když v jeho případě zmizela do rána s posledním stínem vizí, netrvala hodiny, ani dny… jak by mohla.

   Nikdo si to nezasloužil.

   O hodinu a půl později skončil. Několika mávnutími hůlkou vyčistil laboratoř a vrátil vše na místo, přelil várku do patnácti ampulek, zakouzlil je proti rozbití a opustil místnost. Nezamířil ovšem rovnou do salonku, přešel jeho zavřené dveře a pokračoval do knihovny, odkud se dostal do otcovy pracovny pouze s pokřiveným úsměvem na Hadího mluvčího, jenž zavrtěl hlavou. Potřeboval ještě několik věcí…

   „Octavie!“ přivítal jej Lucius, ve tváři poněkud zmučený výraz. Tiskl k sobě slabě se chvějící ruce a při dalších slovech sebou škubl, jak se jeho nervy stáhly: „Jsem nezdravě blízko střízlivosti. A můj milovaný bratránek je stejně úžasným společníkem pro konverzaci jako kdykoliv jindy. Hotovo?“

   Harry se ušklíbl a vešel do salonku. Snape vyčerpaně seděl naproti svému bratranci, jeho tělo bylo v jedné velké křeči a třas jeho propletených rukou byl viditelnější a agresivnější než ten Malfoyův. Tvářil se nicméně velice pasivně, když pronesl: „Slyšel jsem, že jsi zplundroval mou laboratoř. V tvém zájmu doufám, že ještě stojí.“

   „Ach, otče,“ protáhl. „Vidím, že se ti daří lépe.“

   Malfoy na ně hleděl s přivřenýma očima, čehož si byl Harry vědom. Nicméně nemohl napravit škodu. Když je slyšel vykat si, tak je prostě slyšel vykat si.

   „Dovolil jsem si vyzvednout pro vás tuto drobnost,“ mírně se mu uklonil a předal mu lahvičku s modravou tekutinou. Lucius se ušklíbl a vypil ji, načež chvění jeho rukou trochu zesílilo; alkohol v jeho oběhu se začal odbourávat – kdyby zůstal intoxikovaný, došlo by k agresivní reakci s některými složkami v elixíru a skončil by s těžkou otravou organismu.

   „Tohle je pro tebe,“ Harry nabídl otci další ampulku, křiklavě červený svalový relaxant. Jeho záchvat byl horší, o čemž svědčila ztráta vědomí, a tohle by mělo pomoci předejít trvalému poškození nervů.

   „Kdy se z tebe stal odborník?!“ zavrčel Snape a s vypětím odstrčil jeho nataženou paži.

   Harry ztuhl. Pro dobrotu na žebrotu, jak se říká. Odvrátil se od něj a podal ampulku s lektvarem proti bolesti Malfoyovi.

   „Děkuji,“ poznamenal a natáhl se pro ni. Jeho výraz se uvolnil prakticky v tu chvíli, kdy mu první kapka skanula na jazyk.

   „Smím si půjčit vaši hůlku, pane Malfoyi?“ zeptal se pak zdvořile a Lucius mu ji s překvapeným výrazem předal. Harry na něj jen zamrkal a obrátil se ke Snapeovi.

   „Hluboce se omlouvám,“ řekl nedůvěryhodným lítostivým tónem otci a uvalil na něj poutací kouzlo, zatímco se za ním ozval pobavený smích. Dovolil malému úsměvu, aby se mu objevil na rtech, a jednoduše vlil profesorovi obě ampulky do krku, zvedl jej do vzduchu a levitoval směrem do jeho ložnice, Malfoy s úšklebkem za nimi. Tohle byla scéna, kterou si nemohl nechat ujít. Och ano, tohle bylo rozhodně skvělé!

   Snape nemohl protestovat, ani když se Lucius začal nekontrolovatelně smát a pobavil Harryho historkou z jejich dětství, kdy svého tehdy pětiletého bratrance rovněž spoutal a zavěsil u stropu. Jedno ovšem bylo jasné – profesor neoceňoval jejich humor, protože jeho pohled se naplnil nenávistí tak intenzivní, že Harrymu přejel mráz po zádech.

   Přivřel za sebou dveře do předpokoje a opatrně položil otce na postel. Snapeova ložnice byla velká místnost, jejíž závěsy byly zatažené, takže tonula v naprostém šeru. Byl rád, že našel jeho lůžko. Sundal otci boty a svrchní plášť, načež uvolnil poutací kouzlo a zamířil znovu ke dveřím.

   „Nebyla to rozkošná rodinná idylka?“ zasyčel potměšilý, zlobou naplněný hlas. Zmrazil Harryho v půli pohybu, s rukou nataženou ke klice. Pomalu se otočil a zazíral k posteli. Slyšel šustění látky a pak zahlédl jeho tvář, jen světlejší bod ve tmě, jak se Snape zapřel o čelní desku postele.

   „Připadal sis chvíli jako součást rodiny?“ zeptal se znovu, ještě jedovatěji. „Myslel sis, že ti budu vděčný za tvou velkorysou pomoc?“

   „Ne,“ odpověděl klidně, třebaže každé jeho slovo jej kdesi uvnitř zraňovalo. Připadalo mu to na chvíli jako… co? Byla to zábava. Přišlo mu to neškodné, užíval si Malfoyovo krátké vyprávění z jejich dětství… Na chvíli, možná, dokonce… jistým způsobem to připomínalo rodinnou záležitost, návštěvu strýčka, který pobavil svého synovce zahanbující historkou ze společného dětství.

   „Jsi jen malý a ubohý patetický kluk, že ano? Tak zoufalý po pozornosti, tak lačnící po uznání… řekni, zkoušel jsi se zavděčit i své mudlovské rodině? Zkoušel? Och, já vím že ano… a bezúspěšně, viď?“ vysmíval se falešným soucitným hlasem.

   Harry stál nehybně. Otcův výsměch bolel, jako pokaždé, protože to byla pravda. Zajímavé –dokázal vždy nalézt něco, co silně zraňovalo.

   „Doufal jsi, že tě pochválím? Že tě poplácám po hlavě jako to věrné psisko? Že bys třeba svou ukázkou velkodušnosti mohl získat… co? Moji lásku, hm? Spletl ses. Tohle nikdy nebude tvůj domov. Nikdy ti nebudu otcem, slyšíš? Jdi mi z očí, ty ubožáku. Hned!“

   S jeho posledním slovem se dveře rozlétly dokořán a Harry se zapotácel, když do něj vrazily.

   Beze slova se otočil a vyšel z ložnice ven, dveře za ním se samy zavřely.

   Uvnitř něj se vzdouval hněv, společně s žalem, touhou přestat být zraňován. Proč, proč pokaždé dovolí, znovu a znovu a znovu, aby mu ten muž ublížil? Není přece tak slabý, tak… ubohý, nebo ano? Nikdy předtím na něj neměl takový vliv! Nikdy předtím také neznal jeho zasunuté vzpomínky, nikdy předtím neměl tolik munice na další a další rány…

   Nevidoucíma očima zíral několik vteřin před sebe, než si uvědomil, že vlastně zírá přímo do strnulé tváře Luciuse Malfoye, který slyšel každé otcovo slovo. Zapolykal, strčil mu do ruky hůlku a mlčky odešel.

   ***

   Druhý muž se objevil na terase a beze spěchu k němu došel.

   „Jsi promočený naskrz, Octavie,“ poznamenal nesouhlasně, sám dokonale odolný proti dešti, neznepokojen ani studeným větrem. „A mrzneš.“

   Harry k němu zalétl krátce očima a pokrčil rameny, načež se opřel dlaněmi o kamenné zábradlí terasy a sklonil hlavu. Doufal, že déšť vyplaví bolest a vítr odnese hněv… Nicméně nechal Luciuse přehodit mu přes ramena těžký, vodu odpuzující plášť s ohřívacím kouzlem a přivřel oči, vychutnávaje si pocit tepla, který jím začal pronikat.

   „Děkuji,“ zašeptal chraptivě a sledoval hloubku pod sebou, dávaje si pozor, aby mu neukázal pravou polovinu obličeje. „Proč?“

   „Nechceš přece umřít na zápal plic,“ zažertoval a Harry zafrkal, zavíraje oči, když mu strýc položil ruku na rameno. S bolestí v srdci si vzpomněl na Síriuse – a Rema. Ještě před měsícem by to byl jeden z nich, kdo by mu nabízel tichou podporu, když by byl zraněný až v hloubi duše. Ještě před týdnem by jej ani nenapadlo, že mu útěchu poskytne Lucius Malfoy.

   A hle, tady stojí a je utěšován právě jím.

   „Proč tu jste?“ specifikoval. „Tady. Teď. Se mnou. Proč se staráte?“

   Lucius nadzvedl obočí a chytil Harryho za čelist. Pomalu jej donutil natočit k němu hlavu, jeho stisk byl pevný, ale jemný. Jeho prsty poté s citem zmapovaly fialovou podlitinu na mladíkově tváři a v šedých očích, které Harrymu kdysi dávno připadaly studené a bez zájmu jako dva krystalky ledu, se zračila nevole a hněv.

   „Byla to nehoda,“ zašeptal. „Víte, že to byla nehoda.“

   „Stejně jako ve středu?“ zeptal se chmurně. „Není mi jasné, jestli si to uvědomuješ, ale máš na tváři modřinu velkou jako moje dlaň.“

   „Vím,“ přitakal a vytrhl se z jeho sevření. Opatrně si ji prohmatal a zašklebil se. „Musím si říct Saffymu o mast.“

   „Kolikrát předtím ti takto ublížil?“ hlas, jenž Malfoy použil, byl tichý a stěží slyšitelný, mrazilo z něj. Byl smrtelně vážný a Harry si změřil ho podezíravým pohledem. Neočekával takový tón, i přesto, že věděl o Luciusovi, jak nelibě nesl jeho nalomená žebra. Neočekával, že ta upřímná starost a spravedlivé rozhořčení bude tak… skutečné. Neupíral mu emoce, to ne, ale neočekával jejich hloubku.

   „Fyzicky? Emocionálně?“ naléhal dál. „Nejsem hloupý, Octavie, Severusova i tvoje nevraživost je zakořeněná tak silně, tak hluboko… když se na tebe podívám, vidím, jak moc jsi zraněný, a ta rána je stará – přesto zanícená, stále otevřená. Kolikrát?“

   „Proč bych vám měl věřit?“ zeptal se Harry a pronikavě se na něj zadíval. „Mám mudlovský původ – za jiných okolností byste mě bez váhání zabil. Reprezentuji to, proti čemu vede Pán zla tuhle válku. Jak můžu vědět, že to neuděláte?“

   Lucius stiskl čelisti a rovněž se opřel o kamenné zábradlí. „Jsem tvůj strýc.“

   Harry mlčel několik dlouhých minut a kolem nich houstla tma. Jeho otec ho nenáviděl velice intenzivně. Byl si prakticky jistý, že kdyby se Snape nemusel zodpovídat Brumbálovi, mohl by už být docela dobře mrtev… takže neshledával ujištění svého strýce nijak uklidňujícím.

   „Musel tě ranit mnohokrát, až příliš často,“ pronesl pak Malfoy. „A přesto… žertuješ o něm, pohrdáš jím, leč ho bráníš, slovem ani činem jsi svého otce po dobu mé přítomnosti neohrozil. Viděl jsem, s jakou jemností jsi jej levitoval. Namíchal jsi mu lektvar, uložil jej do postele. Proč? Mohl jsi ho nechat v laboratoři – neumřel by, jen by mu bylo velice, velice špatně… ale neudělal jsi to. Proč?“

   „Neslyšel jste ho?“ ušklíbl se Harry hořce. „Protože jsem ubožák.“

   „Protože ti to přišlo správné, nemám pravdu?“ pootočil hlavu a zamrkal na něj. „Nedokážeš to vysvětlit, ale je to tak. Něco tě donutilo to udělat, že?“

   Mlčel. Co by mohl říct?

   „Je to pouto, Octavie,“ řekl potom Lucius. „Jak myslíš, že kouzelníci, naši předci, přežili? Všechny ty těžké a zlé roky? Hluboký středověk, čarodějnické procesy, skřetí války, úskoky, zrady a intriky? Jak jsme získali tolik moci a respektu? Díky čemu jsme na vrcholu?“

   Harry se na něj zadíval, zaražen jeho zapáleným projevem a jasem v jeho očích.

   „Venkovní svět nám byl odjakživa nepřátelský – tam nemůžeš nikomu věřit, musíš nosit masku a být obezřetný. Odpradávna to byla rodina, na koho ses mohl spolehnout. Domov byl místem bezpečí, kde ses nemusel přetvařovat. Krevní pouta byla ta nejsilnější… Tvůj přítel, tvůj pán, tvůj sluha, kdokoliv tě může bodnout do zad. Zrada a nestálost… to je v lidské přirozenosti a my jsme jen lidé,“ odvrátil se.

   „Tvoje loajalita patří na prvním místě rodině,“ zašeptal nakonec. „Jsme vázáni krví a magií, Octavie, neboť tato věrnost provází naši existenci od počátku, stala se naší součástí, máme ji v sobě stejně jako bijící srdce. Mnozí zapomněli, mnozí zradili, ale mnozí zůstávají věrní.“

   Od západu přivanul teplý vítr, déšť pomalu ustával a bouře se přesunula víc na pevninu. Harry vzhlédl k nebesům a spatřil trhající se mraky a první hvězdy blyštět se na obloze. Úkosem se zahleděl na Malfoyův profil; měl teď pevně semknutá víčka a po jeho jinak déšť odhánějící tváři stékala jedna jediná kapička. A Harry pocítil silný příval sympatií k tomu muži, jenž tak vášnivě hovořil o rodině, k muži, jehož vlastní syn jej poslal do Azkabanu.

   „Ptal ses, proč se starám, proč mi věřit,“ řekl a přejel si přes oči hřbetem ruku. „Protože jsem tvůj strýc. A ty jsi můj synovec…“

   Harry zavřel na vteřinu oči, nenacházeje slova. Po tom, co mu řekl otec, byl tohle balzám na duši. Znovu si vzpomněl na Síriuse, protože tohle bylo podobné tomu, co by mu řekl on, kdyby se svého kmotra zeptal na stejnou otázku. A bolest ze Siriho ztráty byla v tu chvíli o trošku menší, o něco méně palčivější…

   „Ty jsi loajální, i když ti otec nedal jediný důvod být, zatímco…“ odmlčel se a vzal Harryho kolem ramen. To gesto bylo tak neočekávané, že se nechal, nemohl si ovšem být jistý, jestli mělo sloužit jako podpora pro něj, nebo pro Luciuse samotného. „Já mu nedal jediný důvod mě nenávidět… a hle, zradil…“

   Harry váhavě zvedl ruku a poklepal ho chlácholivě po paži. Byla to ironie, opravdu.

   „Omlouvám se,“ Lucius se napjatě usmál a stáhl se, obě dlaně pokládaje znovu na studený kámen. „Nechal jsem se unést…“

   „Váš syn,“ zaváhal Harry. „Draco… vás zradil?“

   „To udělal. Svědčil proti mně, ukázal tajné skrýše…“ jeho výraz ztvrdl a prsty se pevně sevřely kolem kamene. „Kvůli penězům a strachu. Měl všechno, byl mou pýchou, mým životem… měl všechno a bylo mu to málo.“

   „Co budete dělat?“ zeptal se tiše.

   Oči tvrdé jako křemen a studené jako led se na Harryho intenzivně zahleděly a Malfoy se ponuře usmál, hlas naplněný bolestí, leč odhodláním: „Najdu ho a usmrtím. Je to krvezrádce.“